SNP 5. den

V noci mě několikrát probudí štěkající srnec a jeho neustálé pobíhání kolem mého ležení. Ráno naopak hluk vzdálené rychlostní silnice. Na cestě jsem v 6:05.

Hned v první vesnici (Nižná Jeďlová) nacházím přístřešek, ve kterém vytéká pramen. Doplním si zásobu na dva litry, dnes další vody mnoho nepotkám.

Na kopci za vsí míjím jednoho chodce s batohem vyspávajícího v turistickém přístřešku.

Ve městě Svidníku obhlédnu další monumentální památník osvobodilům a řadu vojenské techniky pod okny místních paneláků.

Hned za městem mě čeká prudký výstup na Ostrý vrch (Nomen omen) kde konečně v půl deváté posnídám.

Přichází ke mně „SNPéčkař“ Vlado (38, Bratislava). Jde dost na lehko, jeho kamarád mu hodil část věcí do penzionu ve Zborově, kde hodlá dnes spát. Počká u mě, než dosnídám, a pak pokračujeme spolu.

Vyjdeme na Čiernu horu (667 m.n.m.), kde nás vítá nová rozhledna a krásná útulna.

Útulna je opravdu luxusně zařízená a to včetně krbu. Stará se o ni místní turistický spolek.

Vylezeme si na rozhlednu a zase jednou vidím, že nic nevidím. U starých rozhleden chápu, že okolní stromy za léta zarostou výhled do kraje, ale že se postaví nová rovnou pod úroveň stromů…

Chvíli si povídáme s místním běžcem Tomášem. Dozvídám se mimo jiné, že letos jde SNP, stejně jako loni, rekordní počet lidí. Důvod je jasný. Covid. Když všechny jiné plány padají…

Pokračujeme dál a slunce nabývá na síle. Přelezeme další vrch (Makovica, 655 m.n.m.) a Vlado slibuje, že v další vsi (Kurimka) je otevřená hospoda. Tak hospoda tam je, ale zavřená a už asi na dobro. Svědčí o tom stavební ohrada, kterou je obestavěná.

Vlado má trochu obavu, že má málo vody a chtěl by u někoho dobrat, protože další pramen je až v Andrejové. Ale ukáže se, že má litr a tříčtvrtě a k tomu třetinku coly. S tím vydrží jedenáct kilometrů do Andrejové bezpečně, takže nemusíme na nikoho zvonit a tahat ho od nedělního oběda.

Sluníčko je čím dál nemilosrdnější, terén tak středně náročný. V jednu se na jedné dlouhé louce svalíme do stínu. Já vařím oběd, Vlado si dává studený a zalepuje si na nohách místa, kde se začínají tvořit puchýře. Moje nohy se zatím zdají ok.

Prochází kolem nás SNPéčkář Miro (22, Bratislava), kterého posléze docházíme. Chtěl by to dnes dotáhnout až do Bardějovských kúpelí, ale v prvním kopci zůstává daleko za námi. Naopak před námi se obloha nepříjemně kaboní a čím dál víc tam hřmí (Vlado říká, že „Pán Bůh větrá peřiny“). Dlouho máme naději, že se nám to vyhne, ale pomalu ji ztrácíme.

Před čtvrtou scházíme k Andrejové, v mapě je tu u pramene zakreslený přístřešek. Posledních dvěstě metrů před ním už nás chytá déšť. Pramen nacházíme, žel místo přístřešku je tu jen nekrytý stůl s lavicemi. Dobereme vodu a já rychle natahují rainfly. Stíháme to akorát před hlavním náporem bouřky. Jsem rád, že jsem vzal větší plachtu než loni. Takhle se pod ni vejdeme oba pohodlně v polosedu – pololehu.

Čekáme hodinu a půl, dokud to nepřejde. Pokračujeme do centra obce za mírného poprchávání. Než z ní vyjdeme, přestane pršet docela.

Procházíme pastvinou se stádem krav, tancujeme mezi čerstvými kravinci. Město Zborov už je kousek před námi, ale my se rozhodneme kousek si zajít a navštívit nejprve stejnojmenný hrad. Na cestu nám vyhrává živá hudba z romské osady, která je k městu Zborov nalepená. A hrají pěkně od podlahy.

Technicky je hrad zřícenina, ale na jeho opravě se usilovně pracuje, všude nacházíme známky probíhající stavební činnosti.

Slunce klesá k západu a my sbíháme z hradu k rušné silnici, po které docházíme do města. Mohl bych město minout a rovnou jít dál, ale dojdu s Vladem do penzionu, ve kterém dnes spí s tím, že si tam s ním dám konečně první hospodské jídlo. Mají tu prefabrikovanou pizzu stejné značky, kterou jsem si tak oblíbil při loňské cestě kolem České republiky. Jsme tu jediní hosté, resp. prý už tu spí další čtyři SNPéčkaři, ale ti už šli na kutě. Jakmile se pustíme do pizzy, ptá se pan hostinský, jestli má dát rovnou dělat druhou. Evidentně má své zkušenosti. A kdo jsem já, abych jeho zkušenosti zpochybňoval? Takže ve mně zmizí i ta druhá.

Vlado mi nabízí, ať tu s ním zůstanu, beztak má dvoulůžkový pokoj sám pro sebe. Ale na rozmazlování je pro mě ještě příliš brzy, nechám si luxus střechy nad hlavou na později. Poděkuji Vladovi za dnešní společnost a ve čtvrt na deset se výpravím do tmy po silnici zpět pod hrad. Je na ní stále nepříjemný provoz. Po jedné míli z ní odbočím a pokračuji za svitu čelovky po červené značce směrem na Bardějov. Chvíli mi trvá, než najdu vhodné místo k přenocování, ale o půl jedenácté už jsem v peří. Opět jsem jednou rád za hamaku, okolní zem je pěkné promoklá. Dnes je natažení plachty nad hlavou nutností, ze stromů intenzivně kape voda a v dáli dokonce stále výhružně blýská.

Usínám téměř okamžitě po dolehnutí.

39 km (celkem 173 km)