SNP 1. den

Někde kolem 853. ovečky se mi podařilo zabrat. Ovšem v Púchově přistoupí v 0:50 rozjařená parta, která obsazuje za velikého veselí vedlejší kupé. Tam pokračují v dříve započatém mejdanu. Zjišťuji první položku zapomenutou doma – špunty do uší. Tak se asi hodinu věnuji deníku a začínám nanovo s počítáním oveček.

Ve 4:10 vchází průvodčí a osloví muže na vedlejším lehátku silným hlasem, který zaplní celé kupé: „V Margecanoch vystupujete, že? Za dvacet minut jsme v Margecanoch. Za dvacet minut! Dvacet!!“…… První ovečka, druhá ovečka….

Budím se sám od sebe o půl šesté a pozoruji z okénka rudý kotouč slunce vycházejícího nad obzor. Doufám, že toto představení budu v příštích dnech sledovat častěji.

O hodinu později vystupuji v Humenném. Se mnou i ta veselá parta z Púchova. Třináct kluků s batohy. I oni se chystají na přechod Polonin. Stejně jako oni zámířím do otevřeného bufetu, na držkovou polévku a kafe. Kluci si převažují batohy ruční váhou. Neodolám a zkusím i ten svůj. 12,5 kg s litrem paliva, s litrem a půl vody a jídlem na šest dní. Kluci mají zhruba o 5 – 10 kg víc, ale evidentně se chystají jít volnějším tempem. Protože je jich tolik, mají objednaný autobus. Hned mi nabízejí, ať se svezu s nimi. Sice už mám koupený lístek do Stakčína, ale tam bych musel čekat další dvě hodiny na spoj do Nové Sedlice. Rázem zapomínám na noční probuzení a vděčně přijímám.

Parta se ještě posiluje na zahrádce, kde už takhle od rána čepují pivo a veselé kalíšky kolují hojně i během následné jízdy autobusem. Musí přece své batohy náležitě odlehčit. Jsou to kamarádi od dětství z jedné malé dědiny a už sedmnáct let spolu takto každý rok vyrážejí do hor. Jeden z nich – Miro (38, Bratislava) – je z oboru, máme společný známý i téma k hovoru. Nálada je bouřlivě veselá. Tohle bych si v linkovém vlaku a autobuse neužil.

Za deset deset jsme v Nové Sedlici. Kluci už se shánějí po krčmě a zvou mě, ať s nimi ještě pobudu. Mě ale už svrbí nohy, a tak se loučím a vyrážím na sever k nejvýchodnějšímu bodu Slovenské republiky. Je slunečno, jen pár mráčku na obloze a já šlapu po asfaltce. Naštěstí z ní značka brzy odbočí do bukového lesa. Začínám první devíti kilometrové stoupání, na vrchol to mám 900 výškových metrů. Včera jsem se v Bratislavě pěkně pekl, ale mezi stromy je příjemných 19°C. Jde se dobře, jen mě překvapuje celkem velké množství jednodenních výletníků, sem tam někdo s větším batohem. Jako v Krkonoších uprostřed sezony to sice není, ale i tak jsem čekal menší provoz. Zhruba kolem 11:00 se v dálce začíná ozývat hřmění. Říkám si, že to se mě určitě týkat nebude. Něco spadnout má, ale bouřka, to ne.

Na vrchol Kremenec (1.221 m.n.m.), trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny dorážím v jednu.

Vzduchem se nese panslovanská směsice jazyků. Nabírám si vodu z nedaleké studánky a vařím si oběd. Kdybych tušil, že se sem záhy začne valit proud polských turistů, vzal bych si to trochu dál. Co je horší, začínají se valit i černé mraky a než dojím, už hřmí nepříjemně blízko. Ve spěchu balím a ve třičtvrtě na dvě vyrážím z vrcholu níž. Přívalový déšť s kroupami mě překvapí dvě minuty na to.

Jakmile jsem o něco níž, natahuji rainfly mezi dva stromy, schovám se pod něj a převléknu se do suchého. Když déšť trochu poleví, natáhnu si hamaku, že si dám odpolední klid, než se to přežene. Při té příležitosti zjišťuji, že mám rainfly špatně přidělaný ke kotvícímu špagátu – je uvázaný k nesprávným cípům, tedy otočen o 90°. Doma jsem rainfly chystal na poslední chvíli v neregulérních podmínkách a celé jsem to zmotal. Dávám si šlofíka, který se protáhne na hodinu a půl. Po dešti rainfly převážu a ve čtyři šlapu dál.

Jdu po polské hranici na západ, cesta je rozmáčená, často jdu v mraku. Jinak mi to značně připomíná mou loňskou pohraniční cestu. Je to hodně nahoru dolů, ale jde se dobře.

V půl šesté míjím sympatickou útulnu pod Čierťažou. Slunce, které se občas prodere skrz mraky, čaruje.

Čím dál víc se krajina otevírá a já si začínám užívat parádní výhledy. Od deště nikoho nepotkávám, mám to divadlo jen pro sebe.

Poslední hodina a půl je vůbec nejhezčí, jsem rád, že jsem začal na východě a ne v Bratislavě.

U vrchu Ďurkovec vychutnávám zapadající slunce a v následujícím sedle trochu krkolomně slézám pro vodu. Potkávám zde partičku, která tu stanuje. Je to trochu Větrná Hůrka, ale výhled jim za to stojí.

Už se smráká, kilometr dál mizím mezi stromy a v půl deváté začínám stavět hamaku. Už si na to musím vzít čelovku, tma padne hodně rychle. Nejdřív se chci odbít jen oříšky, ale pak přece jen vařím regulérní večeři. Fouká dost i tady, teplota na 10°C, ale můj nový, pro mě nezvykle obrovský rainfly mi poskytuje krásné závětří. V deset jsem v pelechu a téměř okamžitě usínám.

22 km