Hranice ČR 46. den

Posted on

Ráno si skutečně podstatně přispíme. Asi jsem to už potřeboval. Snídáme na náměstí a pak ještě zaběhneme do první kavárny, která otevírá v devět. Z města se batolíme až okolo desáté. Trochu poprchává, ale není to na celý nepromok.

Dnes se mi jde výrazně lépe. Nejen, že jsem odpočatější, ale M mi dovezla pár bot, se kterými jsem původně vyrážel. Ten, který před třemi týdny odvážela domů. Divím se, že jsem v těch nových, ve stavu ve kterém jsou, došel vůbec až sem.

Musím říct, že tenhle nový model (4.5) je pro mě opravdové zklamání. Boty, které vydrží pouze 700 kilometrů a za ty prachy, to je trochu drahý špás.

Je pravdou, že dostaly ve špatném počasí pořádně zabrat. Pakliže v nich člověk jde v mokru a blátě, často se životnost bot zkrátí na polovinu. Na druhou stranu, ten starý model (3.0)  si v první půlce výšlapu prošel něčím podobným. A přestože jsem v nich ušel 1.200 kilometrů, jsou stále v mnohem lepším stavu a vím, že v nich dokážu dojít zbytek cesty. Ale o radikálním zhoršení kvality Alter slyším ze všech stran. Nejen z internetu, i od lidí které sám znám. Nejpravděpodobněji to souvisí i s tím, že značku koupil jiný výrobce. Navíc se proslýchá, že chtějí zdražovat. Ano, spousta lidí na tuhle značku vždycky nadávalo. Ale já vím, že snad neexistují víc individuální požadavky, než jsou kladeny právě na boty. Neexistuje téma, které by v rámci diskuzí o výbavě na chození vzbuzovalo víc emocí a rozporů. Mnohokrát jsem se spálil, když jsem si pořídil model, který moji kamarádi, zkušení chodci, vychvalovali do nebe a já ho chtěl vyhodit po první víkendovce. A naopak boty, které vyhovovaly mně, mnozí proklínali. Ale pro mě prostě byla Altra Lone Peak do modelu 3.0 ideální bota ve všech ohledech. Tři roky jsem žil s tím, že boty už mám vyřešené. Byly to pěkné tři roky, ale myslím, že nastal čas na změnu.

Okolo jedenácté přestává pršet. Po šesti kilometrech motání se po malých silnicích a polních cestách docházíme k polské hranici. Jdeme po ní po žluté značce cestou, která je velmi málo prochozená, a od mokré trávy máme mokré nejen boty, ale i kalhoty. Chvíli se bavíme posloucháním pokusů o zprovoznění nedalekého vesnického rozhlasu. Nejprve se krajem dvakrát line zvuk startujících Windows. Pak si vyslechneme píseň Do lesíčka na čekanou a gratulaci místnímu obyvateli, panu Čičmanovi, k významnému životnímu jubileu. To předčasně ukončí zvuk chybové hlášky z Windows. Po deseti minutách už se hlášení podaří dokončit. Scénka by se klidně mohla objevit ve Svěrákovsko Smoljakovském filmu Trhák. V jeden moment slyšíme vzdálené hřmění, ale možná jsou to jen šampusové zátky v chalupě u pana Čičmana.

Po dalších šesti kilometrech opouštíme hranici a napojíme se na červenou orlickohorskou hřebenovku Jiráskova cesta. Nejprve vede po silnici. V Českých Petrovicích obědváme v hospodě. Odpoledne se částečně rozeženou mraky a my jdeme dál ve slunci.

Za Zemskou bránou konečně v půl čtvrté odbočíme ze silnice do lesa. Cesta je mírná, vede kolem řady opevnění ze 30. let v různých fázích rozkladu. Za pevností Hanička, kterou si lze prohlédnout s průvodcem (v minulosti jsem to již dvakrát absolvoval, takže dnes vynecháme), přecházíme na modrou značku směr Neratov.

Často musíme uhýbat rozjetým cyklistům. Dva kilometry před Neratovem se zatahuje obloha a z dáli hřmí. Docházíme do něj v sedm.

N

Neratov je velmi zvláštní místo.V minulosti se zde konali ohromné poutě, v 17. století na ně přicházelo 4 000 poutníků ročně. Mezi lety 1723 a 1733 zde byl vystavěn barokní chrám – kostel Nanebevzetí Panny Marie. Byla to velmi živá vesnice, ale ve 20. století ji potkal osud podobný spoustě jiných pohraničních obcí.

Na konci války došlo k odsunu místního obyvatelstva a kostel zasáhla střela panceřové pěsti vystřelená opilým rudoarmějcem. Kostel přišel o střechu, zůstaly jen obvodové zdi a přes pokusy o jeho opravu byla chátrající ruina roku 1973 určena k demolici. Naštěstí na ni nezbyly peníze. V roce 1991 zde žili jen dva stálí obyvatelé. A pak se stal zázrak. Ještě před rokem 1989 objevil ruinu kostela farář bez státního souhlasu, Josef Suchár, který nedaleko odtud trávil léto jako vedoucí skautského tábora. Po revoluci se spolu se společenstvím podobně smýšlejících lidí začal pokoušet o záchranu tohoto poutního místa. První mše a obnovené poutě se konali ve spustlém chrámu pod otevřeným nebem. Tato skupinka pak v roce 1992 založila oficiální Sdružení Neratov. Rozhodli se nejen opravit kostel samotný, ale vrátit život do celé vsi. Nešlo jen o záchranu chrámu a obnovení poutí. Jejich primárním cílem bylo dát tomuhle místu smysl k existenci – pečovat o osoby s lehkým mentálním postižením a podporovat pěstounské rodiny.

Vstupujeme s M do opraveného kostela, který v roce 2007 dostal skleněnou střechu ve tvaru kříže. Další výzdoba zůstala velmi prostá. Pobyt uvnitř je opravdu velmi silný zážitek. První kostel, kde má člověk pocit, že ho a nebe nic neodděluje. A je otevřený 24 hodin denně.

Vesnici se podařilo znovu osídlit. Má vlastní krám, pivovar, chaty pro ubytování turistů, do nedávna i kavárnu a několik dalších chráněných pracovišť pro lidi s postižením. Jedním takovým místem je i pivovarská hospoda, kam jdeme na večeři. Oči nám lezou z důlků, jak to tady funguje. A přitom nemáme pocit, že by to byla jen prázdná fasáda, Potěmkinova vesnice.

Když ve čtvrt na devět odcházíme, všímáme si, že je u mnoha stavení sešlost na zahradě. Místní komunita žije živým společenským životem. Svůj nový domov zde našli nejen nadšenci zapálení pro věc, ale především opuštěné děti, mentálně postižení, a další lidé v sociální nouzi. Do budoucna zde plánují vybudovat dům pro seniory, terapeutické dílny, společenský dům, novou křížovou cestu… Po vší té beznaději a zmaru, které na mne dýchali notnou část cesty pohraničím, zejména na Šumavě, mám po návštěvě Neratova na jazyku jen dvě slova. Naděje a smíření. Koho zajímá víc, může se podívat na neratov.cz

Hledáme nejbližší možné místo ke spaní. Po třech kilometrech potkáváme dva kluky, zakempené na kraji lesa. Prohodíme s nimi pár slov, mají namířeno do Javorníků. Abychom je nerušili, stavíme si své hamaky o 300 metrů dál. Dnes to byl na kilometráž kratší den, ale mám z něj sváteční pocit. Večerní zážitek z Neratova v sobě ponesu asi hodně dlouho. Usínáme krátce po desáté.

35 km (celkem 1.992 km)

7 Replies to “Hranice ČR 46. den”

  1. Díky za tip na Neratov. Vypadá to dobře. A nezavírají kostel, to se v Česku jen tak nevidí!

  2. Ahoj Jakube,děkuji ti za skvělé čtení,tvůj deník je fakt super,překvapila mě výdrž těch bot Altra Lone peak 4.5 já mám model 4.0 a zatím drží i když se mi začala odlepovat špička,vypadá to že jdou s kvalitou dolů,to ten dřívější model Altra Lone peak 3.0 byl lepší,přeju pevné zdraví.

  3. Náhodou těch kostelů, které v Čechách nezavírali je docela dost, obvykle se však sloužila pouze tradiční mše. Jakube, přeji pevné boty!

    1. Myslím obecně, že jsou kostely zavřené během dne a dostat se tam dá jen během mše. Je to škoda, protože v Česku jsou krásné kostely a turisti do nich nemůžou.

  4. Neratov je oblíbená destinace Valchy (Lucky dnes Tutrove), jezdi tam na velikonoce a jsou vždy nadšeni.

Přidat komentář