Budíme se do slunce. Ještě než vyrazíme, vytahuji M z chodidla třísku. Byla maličká, ale na nepříjemném místě.
V 6:40 vycházíme, kluci jdoucí do Javorníků ještě ve svých stanech vyspávají. Za hodinu dorazíme na rozcestí Mezivrší a tam si na kládách děláme snídani. Dál už nás červená značka vede po orlickohorské hřebenovce. Nemůžeme si přát lepší počasí a cestu.
V půl desáté si dáváme pauzu u Kunštátské kaple. Po chvíli si k nám přisedá Marta a Petr (Žďár nad Sázavou), kteří také obcházejí republiku, ale berou to po sekcích, jak jim to dovolené umožňují. Mají už dost nacestováno, srdce je táhne více na východ, než do západní Evropy.
Za Kunštatskou kaplí se trochu porochníme v místním rašeliništi. Většinou se to dá obejít suchou nohou. Většinou.
Za rozcestím Pod Homolí se cesta změní v asfaltovou cyklostezku a my zase musíme uhýbat mrakům cyklistů. Lidu neustále přibývá a za chvíli je to jak ve Stromovce v neděli odpoledne. No co ve Stromovce, před Velkou Deštnou spíš jak na Matějské pouti. Do nějakého povznášejícího zážitku z přírody to má daleko.
Ten pocit ještě umocní zaparkovaný přívěs s občerstvením.
Na samotném vrchu Velké Deštné vyrostla od mé poslední návštěvy moderní rozhledna. A musím uznat, že výhled z ní stojí zato.
Z poměrně velkého množství asfaltu mě rozbolí koleno a já po několika dnech nenošení nasazuji ortézu. Spolu s davy lidí docházíme ve 13:50 na Šerlich na Masarykovu chatu. Parkoviště pod ní i příjezdová cesta jsou plný aut. Masarykova chata je nacpaná, ale jako zázrakem chytneme jeden volný stůl. Díky návalu dlouho čekáme na objednání a pak i zaplacení oběda. Personál se evidentně nechal nástupem prázdnin zaskočit. Kdybychom tu byli před čtrnácti dny, pravděpodobně by tu bylo poloprázdno.
Za Šerlichem davy řídnou a mizí asfalt. Po necelých pěti kilometrech docházíme na Vrchmezí a začínáme sestupovat z hřebene. Že je to padák poznáváme především podle zarudlých tváří a zrychleného dechu těch, co stoupají proti nám. Dnes přibylo lidí s batohy, převážně dvojnásobnými než ty naše a s těžkými botami na nohou. Není divu, že ten kopec jim připadá nekonečný. Jsem dalek se tomu nějak vysmívat, naopak mají můj obdiv, že to takhle zvládají, ale pokaždé si říkám “Díky za každé ubrané kilo!” .
Sestup končíme na krásné táhlé louce a nám dochází, že léto už je v plné síle.
V Olešnicíi v Orlických horách se dostáváme na silnici a nějakou chvíli na ní zůstaneme. Chtěli jsme se stavit v pivovaru Agent, ale mají jen do pěti a je půl sedmé. Ale v Novém Hrádku nacházíme fajn hospodu. Sice už nevaří, ale nám ke štěstí stačí nakládaný hermelím. Scházíme k říčce Olešenka, která je zařízlá do úzkého okolí. Dlouho jdeme podél ní, je to taková ta romantika trampského typu.
Není tu ale moc vhodných míst k přenocování, a tak po čtyřech kilometrech té parády opouštíme Jiráskovu cestu a zamíříme po zelené ven z údolí. V půl deváté nacházíme vhodné místo a v posledním světle stavíme hamaky.
Poslední tři hodiny byly pro M trochu náročné. Rozbolelo jí místo na chodidle, ze kterého jsme ráno vytáhli tu třísku. Snad se to do rána uklidní. Dnes si nad sebe nenapínáme stříšku, má být jasná noc. K spánku nás ukolébává šumění blízkého potoka.
40 km (celkem 2.032 km)
JežišMaria, já se tak těším. Dneska jste prošli úsekem, kam jsme jezdili se sborem před 25 lety.
Zítra vyrážím ze Svobody nad Úpou proti vám, tak snad se potkáme. Nebojte se, jsem celkem tichý člověk.
Jakube? AT by ti zabralo více času, nevyrazíš ještě jednou na SNP, je to jen 850 km?