Hranice ČR 34. den

Posted on

Celou noc pršelo stejně intenzivně, jako přes den. Ráno přichází skutečně mírné zlepšení, déšť ubral o jeden rychlostní stupeň. Stejně se mi nechce vstávat, přispím si půl hodiny.

V pouštních oblastech mám ve zvyku si ráno před obutím vyklepat boty, jestli se v nich přes noc nezabydlela nějaká potvora. Asi to budu muset začít dělat i doma. Po prvních pár krocích v botách jsem měl pocit, že mám na patě shrnutou ponožku. Po kontrole jsem zjistil, že to byl slimák. Chudák. Vycházím v sedm.

Chtěl jsem posnídat v přístřešku na rozcestí Tři kameny (odbočka na Kuželov), ale bivakuje tam nějaká parta a ještě má hlubokou půlnoc.

V osm narazím na luxusní posed. Prostorný, uvnitř jsou dvě polstrované židle, na zemi kobereček, na stěnách izolace. Úplný pokojíček. Využívám toho pohostinného místa a snídani si dělám tam.

Šlapu dál v dešti. Je mírnější než včera, ale vytrvalý. Všechno je zalité mlíkem. Výhled z jakékoliv louky do okolí je dost monotónní. To se za celý den nezmění.

Zato při chůzi lesem si připadám, jak v pohádce bratří Grimmů. Čekám, kdy na mě vyskočí nějaký skřet, nebo Ježibaba. Dočkám se pouze srnek. Chtěl bych si s Radkem Pastrňákem zpívat: “Cesta byla suchá, místy mokrá”, ale nebyla by to pravda. Je stejně jako včera jen mokrá, a to pořádně.

Sestupuji do vsi Vrbovce. Čekám, jak to bude s vysokou vodou, ale není to tak hrozný. V místním potoce je jí hodně, ale že by to hrozilo záplavou, to ne. Za celé dopoledne nikoho nepotkávám.

Opět stoupám přes Novou horu a Kubíkův vrch dál na Velkou Javořinu. Na ní jsem chvilku před druhou (970 m.n.m.).

Už od rána se těším, jak si tam v Holubyho chatě dám, jako vždy, halušky s brynzou. Když tam ale dorazím, vítá mě na dveřích cedule “Z technických důvodů otevřeno jen do 13:00.” Jsou dvě. Asi bych si uvařil vlastní oběd, ale už nemám vodu. Okolo je jí spousta, ale nechce se mi do filtru posílat tu bahnitou břečku, která se všude valí kolem. Ne že by to nezvládl, filtroval jsem už horší. Ale proč to dělat, když nemusím. Druhá věc je, že stále prší a není si kam sednout. Cestou jsem už nepotkal žádný přístřešek.

Ano, vždycky si můžu natáhnout tarp a v klidu si uvařit pod ním. Ale představa, že pro mě vaří někdo jiný a že si budu moci v klidu odpočinout v teple, je příliš lákavá. Moje poslední naděje je restaurace v Květné. Cesta tam z Javořiny je velmi prudká a, jako všechny cesty za poslední dva dny, pěkně klouzavá. Proto mi to trvá déle než bych čekal. Do Květné dorazím v půl čtvrté.

Beru za dveře hospody, ale chlapi kteří před nimi sedí říkají: “Ani to nezkoušej, ti mají zavříno.” Dveře jsou otevřené, sedí tam malá společnost. Uvnitř je to trochu jako na funuse. Ukáže se, že provozovatel restaurace je tu dnes naposledy a opravdu končí, zvolna tu balí. Nicméně mi nabídnou k obědu kuře s rýží a nebo kuře s rýží. Alespoň nemám těžký výběr a jsem rád, že to takhle dopadlo.

Znovu stoupám, přestává pršet, už pouze mrholí. Ale správně odhadnu, že to je jen přestávka.

Dokonce jednou regulérně brodím potok. Obyčejně se dá přejít po kamenech, ale ty jsou teď pod vodou. Finální stoupák na Velký Lopeník (911 m.n.m.) už je poctivý. Dnes si odpustím rozhlednu, to mlíko kolem vidím i zespod.

Ještě projdu Malým Lopeníkem a prohlásím, že pro dnešek mi příděl deště stačil, musím si něco nechat taky na zítřek. Ve čtvrt na devět už koukám na svět převlečený do suchého a zpod stříšky.

Dnes usínám v devět.

37 km (celkem 1.477 km)

4 Replies to “Hranice ČR 34. den”

  1. Na Lopenících jsme kdysi byli. Ale brynzové halušky (😋😋 ) jsme tam taky neměli. Šťastnou cestu!

  2. Dobrý den Jakube,
    četl jsem Váš deník PCT a teď čtu CDT. Vždycky mě zaskočilo, že téměř do každého jídla lijete olivový olej. Je to asi zdravé, ale na co je to dobré, že ho sníte takové množství ? Jinak Vám přeji hezkou cestu a brzký konec dešťů .
    Zdraví
    Honza

    1. Olej má nejlepší poměr energie / váha. Přidáním do každého jídla se tak výrazně zvýší jeho výživná hodnota.

Přidat komentář