V noci je horko, spím odkopán. Občas mě probudí štěkot místních psů.
Vyrážím z celého osazenstva plácku jako první v 6:55. Snad abych nevyšel z formy nastoupám po silnici serpentinami o 550 metrů výš. Pak se silnice změní v prašnou cestu a když mne začne hřát slunce, usadím se k snídani.
Dneska se to podle všeho bude asi podobat Caminu. Hodně silnic, hodně prašných cest. A kupodivu je tu stále dost převýšení. Ale po deseti kilometrech se v sedle Col del Priorat (459 m.n.m.) HRP odděluje od GR10 a změní se v úzkou pěšinu vedoucí mezi korkovými duby.
Po další míli procházím k ruinám pocházejícím z dob Římské říše.
Pak jdu opět po silnici, tentokrát kolem pevnosti že 17. století (Fort de Bellegarde). Od ní seběhnu už jen malý kousek a přicházím do hraničního města (leží z půlky ve Francii a z půlky ve Španělsku) Le Perthus, resp. El Pertús. No město… Jedná dlouhá ulice to je plná krámu s chlastem a šmukem. Čekám, kdy na mě vybafnou sádroví trpaslíci. Zdá se, že je to všude na světě stejný. Chtěl jsem si tu původně koupit k obědu bagetu a sýr, ale o normální krám tu člověk nezavádí. Tak si dám talíř kebabu, to neurazí.
Při odchodu zjišťuji, že nemůžu vytáhnout jeden segment u „zdravé“ hůlky. Jeden zámek se zasekl To bývá u vnitřních zámků problém. Snad na to má vliv i tepelná roztažnost materiálů, zkusím to ještě večer, až se ochladí. A tak mám obě hůlky dlouhé jen na dva segmenty, jdu s nima jak se špacírkama s nataženou paží.
Podcházím dálnici a znovu stoupám, tentokrát spletí prašných cest. Značení (už jsem zase na GR10), je tu mizerný, ale v kombinaci s mapou se to dá zvládnout.
Původně zde vedli GR10 i HRP celou dobu po silnici, ale před časem to přeznačili. Vzhledem k tomu, že teploměr je na 36°C, jsem rád, že nemusím šlapat asfalt. Jen občas po něm přejdu pár desítek až stovek metrů. Jinak jsou to vedle prašných cest i úzké traily.
V půl třetí dorážím do Col de l’Ouillat (936 m.n.m.), kde je podle průvodce oficiální konec předposlední etapy. V místním gîte potkávám už poněkolikáté dnes Arnauda. Má o dost vyšší tempo a tak jdeme každý zvlášť. Dávám si kafe a čekám, až trochu opadne to horko. Od místních dostávám varování, že dva vodní zdroje, které jsou po cestě do Banyuls-sur-Mer, kde cesta na břehu moře končí, můžou být vyschlé. Tak raději nabírám plnou kapacitu svých lahví: 3,5 litrů. Je to 22 km + večeře se snídaní + noc. To by mělo stačit.
O hodinu později pokračuji a postupně dostoupám lesem až na hřeben a po něm k Col des Trois Termes (1.095 m.n.m.) a posléze i k vrchu Pic Neulos (1.256 m.n.m.) s velkými anténami.
Dál už to jde stále po hřebeni. Chvíli ještě lesem, ale pak už je to jen holá pastvina a skály.
Hory už nejsou vidět, zmizely na západě v oparu. Zato moře už je jak na dlani.
Chtěl jsem to dnes zabalit v přístřešku Refuge de la Tagnarède (1.045 m.n.m.) vzdáleném 4 km od Col de l’Ouillat (mj. pramen před ním ještě tekl), ale přišel mi trochu schmutzig. Kdyby byla nouze, neřeknu, ale venku bude líp. Šlapu dál, ale nemůžu narazit na žádné vhodné místo k přenocování. Chvíli jsem dokonce v pokušení dojít ještě dnes. V tomhle terénu bych tam byl v deset, nejpozději v jedenáct. Ale pak to zamítnu – letenku mám až na úterý a chci si to finále pěkně užít. Nakonec nacházím za jednou skalkou jakžtakž rovné místo, pár kroků od trailu. V okolí jsou sice krávy, ale snad to spolu zvládneme. Bude to taková vzpomínka na Nové Mexiko. Je tu zákaz stanování, nevím jak moc to tu berou vážně a tak nerozestýlám, jen si ten placek vyčistím od kamení, vařím večeři, stahuju fotky, píšu deník a čekám, až trochu padne světlo.
Poslední noc na trailu. Neodolám a stelu si pod širákem. I když pamětliv předvčerejší nad ránem se zjevivší bouřky, stan mám hezký po ruce. Jo a tu zaseklou hůlku se ve večerním chladu opravdu podařilo roztáhnout, takže by i bylo na co stan postavit. Je krásně, koukám na hvězdy, poslouchám cikády a k moři mi zbývá 12 kilometrů.
35 km (celkem 770 km)
Škoda že už to pomaly končí, zase som si zvykol na skvelé čítanie k rannej káve a teraz mi to bude chýbať…
Máte špatné datum ( opět ).
A komu to vadí? 🙂
Přidávám se k Miroslavu Vaňkovi… škoda, že už to končí. Také jsem se každý den těšila na super čtení! Děkuju za sdílení!