V půl šesté ráno (hodinu před nastaveným budíkem) mě probudí hromy a blesky přicházející z východu. Rychle stavím stan (tam co jsem si původně myslel, že to pro nerovnost terénu nepůjde), ale než zatluču do kamenité půdy poslední kolík, je to pryč.
Před sedmou začnu scházet k městu Arles-sur-Tec (282 m.n.m.), a o tříčtvrtě hodiny později už mám po nákupu, sedím na lavičce a snídám. Jíst denně po ránu ovesnou kaši mi nevadí, ale z pece vytažená bageta a místní paštika jsou přece jen trochu lepší.
To že už jsem z vysokých hor pryč neznamená, se dnes nachodím malé převýšení. Kdepak. Dnes nastoupám téměř 1.900 metrů a naklesám jen o 100 metrů méně. První prudký stoupák začíná hned za městem. Vycházím ostrou serpentinou na protější hřeben. Je to úzká stezka, která je za staletí vyšlapaná ve skále do podoby úzkého žlabu. Průvodce před tímto stoupákem varuje, že je to v horkém letním odpoledni zabiják. I teď, kdy je slunce po většinu času ještě schované za hřebenem teploměr ukazuje 21°C, po mě stékají potůčky potu. Když za hodinu a půl jsem o 620 metrů výš a procházím sedlem Col de Paracolls (902 m.n.m.), musím si vyždímat triko. Doslova. Ale čeká mě tu sladká odměna v podobě zralých ostružin.
Následuje dlouhý traverz podél hřebene. Celou dobu jsem v schován v listnatém lese, cesta se lehce houpe nahoru a dolů. Občas skrz stromy zahlédnu pár baráků, mám pocit, že se tu staletí moc nezměnilo. Podobné to bylo na Korsice.
V půl dvanácté docházím k pěknému Ecogîte Moulin de la Palette (661 m.n.m.), sedám si k nim na terasu, že si tu dám kafe, ale ani po čtvrt hodině se tu nikdo neukáže a tak šlapu dál.
V tomhle úseku od Pic du Canigou dál už je problém s vodou. Čas kdy byl každých 500 metrů nějaký potok skončil. A když už tu něco teče, tak se z toho bez filtru bojím brát, pokud nevidím vodu vytékat přímo ze země. Takže musím dobře plánovat, kolik vody kde nabrat. Naštěstí průvodce je v tomhle dobrý pomocník.
U malé vesničce ve stráni zvané Montalba d’Amélie (543 m.n.m.) mají veřejný pramen, zastavuji se u něj na obědovou pauzu. Z kamenného koryta pod pramenem na mě vykoukne zmije a zase zmizí u dna. Nejprve se tomu podivím, ale pak si vzpomenu, že jsem o zmijích ve vodě už někde četl. Vařím si jen kafe a dojídám bagetu a sýr z rána.
Pak mi začne druhý stoupák dne. Teď už teploměr ukazuje 29°C a i když jsem před paprsky slunce schován pod korunami stromů, dává mi to dost zabrat.
Po třetí procházím sedlem Col Cerda (1.058 m.n.m.), pokračuje výš bukovým lesem.
Ve 1.300 m.n.m. konečně docházím na otevřený hřeben a stezka opouští GR10, kterou celý den kopírovala.
I tady mě čeká sladká odměna, tentokrát je to spousta malin.
Koukám na obě strany do kraje, balancuji na kamenech a pomalu se dostávám na vrchol dnešního dne, kopec Roc de Frausa (1.450 m.n.m.).
O pár desítek metrů dál míjím velikou telekomunikační anténu a začnu padat na španělské straně ostrým srázem dolů. Po čase klesání zmírní a stezka se znovu spojí s GR10 a promění se v lesní silnici. Po té dojdu ke klášteru Ermita de las Salinas (1.080 m.n.m.), kde odolám lákání otevřené hospody. Tohle si nechám až jako odměnu v dnešním cíli.
Pokračuji dál v sestupu, Col du Puits de la Neige (1.289 m.n.m.) se vracím do Francie a krátce před sedmou konečně vcházím do vesnice Las Illas (550 m.n.m.). A jak jsem si slíbil, zamířím do vyhlášené hospody malého hotelu Hostal dels Trabucayres, který tu provozuje i místní gîte. Potkávám tu Arnauda. Objednám si tu společnou večeři, které jsem si tu oblíbil a mažu na nedaleký placek, kde můžou chodci volně stanovat.
Postavím svůj stan vedle šesti ostatních a na půl osmou se dostavím k večeři, která jen dokáže, že tahle hospoda si svou pověst zaslouží. Povídám si u ní s dvěmi chodci z Německa a čtyřmi cyklisty z Belgie. Před devátou jsem v „kempu“, ještě chvíli se bavím s Arnaudem, ale pak rychle mizím ve stanu. Ono to budí klamné zdání, že když už nejsem ve vysokých kopcích, tak nemám nárok být unaven, ale opak je pravdou. Usínám téměř okamžitě, psaní musí počkat na noc.
27 km (celkem 735 km)