HRP 24. den

Posted on

Spím špatně. Malá místnost plná lidí, horko… Nezvyk po tolika dnech o samotě.

V 7:00 snídám s ostatními, pak si ještě chvíli povídám s Jindrou. Vyrážím v 7:30, loučím se s Didierem a Francisem s tím, že se brzy odpoledne potkáme ve 12 km vzdálené vsi L’Hospitalet-près-l’Andorre.

Je pod mrakem, ale neprší. Pršet začne „až“ v 7:40. Zatím jen krátká přeháňka. Předpověď je taková, že dopoledne má jen poprchávat (max 0,8 mm/hod) a velký bouřkový slejvák má přijít po druhé. Mám před sebou dva nepříliš vysoké (vzhledem k mé momentální výšce) přechody hřebene, jeden vzdálený 1,8 km a druhý 600 metrů za ním. To stíhám krásně. Procházím dvěma jezery – Estany Primer de Juclar a Estany Segon de Juclar pak hned stoupám po červeno-bílé značce, která mě má dovést až do vsi.

V 8:30 přecházím před první průsmyk Collado de Juclar (2.442 m.n.m.). Začíná pršet, teď už pořádně. Jdu dál po značce, terén je trochu náročnější, obzvlášť v tom dešti, ale mám dobrý pocit, že za chvíli překročím nejvyšší bod a pak už budu jen klesat. Tak mě ani neznepokojuje vzdálené hřmění.

Po půl hodině mi přijde že už bych měl dávno stoupat a já pořád jen traverzuji podél jezera. Počkat, jezero mělo být až za druhým průsmykem. Ale jdu přece pořád po značce… Kouknu na kompas. Už půl hodiny jdu na sever a měl jsem jít na východ. Vytahuji mapu a opravdu, zašel jsem si kilometr po špatné cestě. Ale co ta značka??

Nic, obracím se, škrábu se zpět převážně ve svahu po mokrém kamení a kluzké trávě. Když jsem na půl cesty zpět potkám Didiera a Francise. Chvíli se dohadujeme, ukazuji jim mapu, že jsme se všichni tři zmílili, ale trvají na svém: značka nelže a z průsmyku jiná cesta nevedla. Já se ale nenechám zlomit, přejeme si navzájem hodně štěstí a jdeme každý podle svého. To už leje fakt fest. V 9:30 jsem zpátky v prvním průsmyku a skutečně, nacházím na východ vedoucí stejnou červeno-bílou značku. Nadávám jak špaček, že tu neznají jiné barvy, že pro všechny cesty používají téměř vždy jen tuhle kombinaci. Ale hlavně nadávám sobě. Amatérská chyba. Měl jsem se na vrcholku podívat do mapy a na kompas. Skoro vždy to dělám, ale tady to bylo přece tak jasné… Ztracená hodina, ale pořád to stíhám, ne? Jen toho deště je o dost víc než 0,8 mm/hod…

Už mám druhý průsmyk (Col de l’Albe – 2.539 m.n.m.) 50 metrů před sebou když se zableskne a vzápětí se ozve hrom. Tak tohle bylo hodně blízko, tak půl kilometru ode mne. Co teď? Vrátit se není moc kam, tady na ty straně by mi naklesat trvalo dlouho, stačí přeběhnout 50 metrů přes hřeben a už to půjde rychle dolů. Tak jo. Ale na druhý straně je… Morénové pole. Tohle by nešlo rychle ani za sucha. Pořád to praská nepříjemně blízko a mě není dobřé ani trochu. Tohle fakt není dobrý. Takhle jsem se bál snad jen loni v Coloradu, když se na mne hnal los. Schovat se není kam, musím níž. A tak dělám v téhle kombinaci mých nočních můr to jediné co můžu. Soustředím se na každý krok a pomaličku sestupuji podél jezera Étang Haut de l’Albe (2.355 m.n.m.). Po dvaceti minutách (přišlo mi to jak deset hodin) přestávám vidět blesky a hřmění se vzdaluje. DG!! Sice furt leje jako z konve a já balancuji po kamenech, ale teď mi to přijde jako nedělní procházka Stromovkou v letním slunci. Míjím dvě další jezera: Étang Bas de l’Albe, Étang de Couart a pár malých beze jména a pořád pomalu klesám. V poledne projdu širokým sedlem Couillade de Pédourès (2.265 m.n.m.) a déšť začíná řídnout. V jednu ustane úplně. Přede mnou se otevře široká planina a mě začíná být do zpěvu

Míjím malou vodní nádrž a už zbývá než projít mrakem, který se válí v údolí.

Pod mrakem konečně vidím L’Hospitalet-près-l’Andorre (1.436 m.n.m.). No na pokoukání nic moc, ale já toužím jen po teplém jídle, horké sprše a suchém místě. Když do něj docházím, kostelní zvony odbíjí tři hodiny odpoledne.

Zůstávám v rozmazlovacím módu – dnes budu spát v gîte d’étape (něco mezi hostelem a refuge) a konečně si dám tak dlouho slibovaný Nero day. Hned vlezu pod horkou sprchu a přemáchnu si prádlo. Pak se vydám na nákup do potravin do jediného místního obchodu. No, on je to teda spíš bar se třemi poličkami základních potravin. Vhodného pro mne nic, pokud bych nebral hotovky do mikrovlnky, nebo konzervy. Naštěstí jsem to ze Salardú sem stihl dřív tak, že mi v batohu zbylo jídlo na tři dny a do té doby bych se měl dostat ke vsi s velkým krámem. Tak si tu dávám alespoň opožděný oběd.

Ve třičtvrtě na pět doráží Didier a Francis. Nakonec se taky vraceli, bouřku přečkali v malé jeskyňce. Omlouvají se mi, že mi nevěřili. Já jsem hlavně rád, že ve zdraví došli. Dáme spolu jedno pivo, venku už je zase slejvák a hromobití. Vracíme se do gíte – máme tam postele vedle sebe.

Kecáme, sušíme co se dá, voláme domů, že jsme všichni v pořádku. Na cimru k nám přichází ještě dva kluci z Paříže, co to jsou na cyklovýletě.

Zjišťuji velkou nepříjemnost. Ukáže se, že Steripen, ultrafialová lampa sloužící k úpravě vody je … plný vody. Předpokládal jsem, že bude vodě odolný a tak jsem ho v dešti nechal ve vnější kapse batohu… Rozšrobovávám ho, jestli do rána nevyschne a nezačne znovu fungovat, ale vidím to černě. Další zkušenost, že na trailu nemá člověk spoléhat na elektroniku… Ale filtr tu ve vesnicích podél trailu seženu těžko. Uvidím ráno.

V půl osmé se scházíme ke společné večeři a je to opět velkolepé. Je tu směsice národů: Francouzi, Španělé, Švýcaři, Skoti. Čech jsem to jediný.

U večeře krafeme se švýcarskou partou. Teprve tady a včera večer v refuge zažívám to, co mi tu chybělo – sdílení s ostatními chodci. Po jídle jdou všichni spát a já psát deník. Jindy bych to při takovéhle únavě nechal na“noční směnu“, ale nechce se mi nastavovat budíka, abych nevzbudil ostatní, tak holt datluji přes zavírající se oči do půl jedné.

14 km (celkem 586 km)

2 Replies to “HRP 24. den”

Přidat komentář