HRP 25. den

Posted on

Ráno jsem já za toho tupce, kdo si nechal nahlas budíka a zvoněním v 6:30 probudím všechny čtyři spoluspáče. Dnes mám mít před sebou jen jednoduchou etapu, tak nespěchám se startem. Navíc je neděle, ne? Ostatní vyráží, já dobaluji v prázdném pokoji a slyším, jak se o patro výš mají dva rádi. Já naopak smutním, protože Steripen se skutečně odporoučel do věčných lovišť. Zítra bych měl být u většího sportovního střediska, třeba budu mít někde na krámě filtr. Do té doby musím důvěřovat čistotě horských potoků. Při nejhorším mám v záloze pár tablet na chemické ošetření vody.

Dnes to pojmu nedělně, jako sváteční procházku. Vím že mám před sebou 18 km lehkým terénem a spát chci na úpatí nejvyššího kopce východních Pyrenejí – Pic Carlit, abych na něj mohl zítra ráno zčerstva vylézt.

Po obloze se valí výrazné mraky, ale na déšť to nevypadá. Teplota zůstává na 9°C. Vyrážím tedy až v 8:30 a hned začnu příjemnými serpentinami nastoupávat ze 1.450 m.n.m. o 600 metrů výš. Pak stoupání ještě víc zvolní a já docházím Didiera a Francise. Spolu pak procházíme kolem přehrady Étang des Bésines (1.973 m.n.m.), kde si kluci dají pauzu.

Já pokračuji ještě kousek dál do 1,5 km vzdálené Refuge des Bésines. Je to opravdu procházková krajina a obloha se zcela vyjasnila.

Na refugi si tam v půl dvanácté brzký oběd, luxusní omeletu se sýrem, masem a čerstvou zeleninou. Když za 15 minut dochází kluci a vidí to, tak si ji hned objednají taky. Máme tak pěkný nedělní oběd na terase s vyhlídkou.

Spolu pak pokračujeme na náš jediný dnešní průsmyk. A zase je to velmi nenáročný terén.

V průsmyku Col de Coume d’Agnel (2.470 m.n.m.) jsme v půl druhé. Už shora vidíme náš další cíl, vodní nádrž Étang de Lanoux (2.213 m.n.m.), ke které záhy sejdeme.

Na jejím severovýchodním cípu je jednoduchý přístřešek Cabane de Rouzet, kde se kluci rozhodnout zabydlet na dnešní noc. Ve tři se tedy definitivně loučíme. Je mi to trochu líto, velmi jsem si tyhle dva středoškolské kantory oblíbil, jenže oni stejně zítra jdou jinou variantu, kopírující GR10, která se Pic Carlit vyhýbá.

Jdu tedy podél východního břehu nádrže na jih, po vrstevnici. Na jižním cípu zamířím na východ a začnu nastoupávát ke svému dnešnímu cíli.

Cestou už tu podruhé míjím zvláštní konstrukci, jakoby z nějakého podivného sci-fi. Je to pluviometer, přístroj na měření srážek.

V pět má nedělní procházka končí u úpatí Pic Carlit, vedle malého jezera Étang des Fourats (2.457 m.n.m.). Z úctou koukám na ten prudký stoupák před sebou: 460 výškových metrů na 1,2 km. Tím se ale budu trápit až ráno. Místo pro stan hledám další půl hodinu. Je tu buď nerovno, mokřiny, nebo nakáleno od krav. Je tu jedno skvělé místo, i s větrolamem z kamenů, ale to už obsadila rodinka s malými dětmi. Nakonec nacházím celkem slušné.

Za další hodinu přichází ještě jeden nocležník – Arnauda (39, Paříž), hned mne osloví jménem. Koukám jak vrána, ale pak z něj vypadne, že potkal Didiera a ten mu řekl, že tu budu. Má na místní poměry celkem malý batoh, taky z něj posléze vytáhne klasický ultralajtí stan – Lunar Solo od Six Moon Design. Tak alespoň máme téma hovoru. Staví si ho o 30 metrů vedle. Ráno si chce přivstat, aby byl na vrcholku před východem slunce, ale není si jistý, že to zvládne.

Nabírám první vodu, kterou nebudu ničím ošetřovat. Vařím si rizoto a v osm jdu do pelechu, abych to i s deníkem dnes zvládl usnout do desíti.

18 km (celkem 604 km)

Přidat komentář