HRP 23. den

Posted on

Ráno je nezvyklá zima, poprvé vycházím (6:40) s připnutými dlouhými nohavicemi. Scházím do údolí ke vsi El Serrat. Pořád kolem vnímám civilizaci danou místním lyžařským resortem. Většinu cesty jdu po staré silnici, občas míjím tu novou. Snídám po hodině na břehu řeky Riu de Tristaina. Kolem El Serratu procházim po pěti kilometrech. Po dalších třech, kdy jdu stezkou upravenou jako na krkonošské magistrále (to už zase stoupám) dorazím k modernímu Refugi de Sorteny. I to vypadá spíš jako krkonošská horská chata. Před ním stojí místní ornitolog José (40), který mi ukazuje právě okroužkovaného ptáčka.

V refugi se zastavím, mají tu dokonce takový luxus jako pressovač a tak neodolám a dám si po třech nedělích pořádný kafe. Rozhodl jsem se, že se dnes budu rozmazlovat, když jsem včera měl ten svátek (úplně bych ho minul, kdyby mne nezastihla smršť zpráv).

Začínám svůj první stoupák, nejdřív jemně, potom jak je tu zvykem ostřeji o 750 metrů výš. Od rána se po obloze honí mraky, ale zatím neprší. Jen je velký dusno a tak se potím dvakrát tolik než obyčejně.

Stejně jako včera jdu po značených cestách a tak není problém s orientací. Průsmykem Collada dels Meners (2.713 m.n.m.) procházím v poledne.

Kousek pod ním zjišťuji, že to co jsem z vrcholu považoval a hromadu kamení je nouzový přístřešek.

Od téhle chvíle začínám v protisměru potkávat řadu lidí, převážně jednodenních výletníků. Jednou si dokonce musím na dvě minuty sednout do svahu vedle trailu, aby jedna výprava mohla projít. Lehce klesám, ale je to spíš traverz podél hřebene.

Zvedá se vítr, fouká tak 2-3 Bf, obloha začíná černat. Obědvám v závětři u jednoho malého jezírka.

Ve dvě projdu kolem přístřešku Cabana Cóms de Jan, přijdou mi tady v Andoře takový upravenější než v ostatních částech cesty.

Všude už je černo, jen nade mnou dokonce chvílemi svítí slunce. Je to jako v tom židovském vtipu končícím slovy „…nalevo šábes, napravo šábes a nade mnou čtvrtek!“ Ale ve tři už na západě začíná hřmít. Třeba tomu uteču. Jako blesk (blbý přirovnání v tomhle kontextu) už zase šlapu do vrchu do Serra de Cabana Sorda (2.661 m.n.m.) abych to stihnul. Za zády sleduji, jak už se do předchozího průsmyku tlačí mrak.

Jakmile se přehoupnu přes vrchol, začíná pršet. Ženu se do údolí k nedalekému přístřešku Cabana Sorda (2.295 m.n.m.). Déšť není nijak intenzivní, ale po mokrých kamenech to dost klouže. U přístřešku si dělám rozvahu co dál. Je tu signál a předpověď říká, že teď bude pršet tak 0,8 mm v hodině. Zítra odpoledne to má být až 5 mm. A já chci zítra dojít do 17 km vzdálené vsi l’Hospitalet-près-l’Andorre, kde bych se měl dozásobit. Kdybych si z toho dnes ještě kus ukrojil, tak bych to zítra stihl před největším náporem deště. A o pět kilometrů dál je refuge… Konzultuju to se stejně starým Francouzem, který jde HRP v opačném směru a dnes tu spí. Prý „No to si dáš, k tomu vede stoupák, jakej jsem nezažil.“ Ale no tak, po všech těch zážitcích minulých dní? Už dlouho jsem neslyšel za zády hrom a tak vyrážím. Dál padám do údolí, déšť přidává na intenzitě, vítr zesiluje na 4 Bf. Najednou zahřmí, ale přede mnou. Hm… No přinejhorším si postavím na dně údolí stan, když mi nebyl přístřešek dost dobrej. Ale za dvacet minut se nade mnou zase „udělá čtvrtek“. Hřmění se taky vzdaluje. To počasí si se mnou hraje. A tak na dně údolí zase začnu stoupat, mám před sebou 350 výškových metrů. Ten francouzskej kluk měl pravdu. Je to výživný i na místní poměry. Zvlášť, když se v půlce zase spouští déšť. Ani si neberu bundu. Byl bych od potu ještě víc mokrý, než od deště. A už jsem nahoře… Ne, to je falešnej vrchol. A ještě jeden. A teď dokonce pár metrů morenovým polem, což je na mokrých kamenech opravdu… zábava. No a pak zase slunce, ale to už před sebou vidím kilometr vzdálenou Refugi de Juclar (2.310 m.n.m.). Docházím k ní „ve čtvrtek“ a to přesně v sedm. Ráno jsem si slíbil, že se dnes budu rozmazlovat, tak si poprvé dopřeji nocleh uvnitř. Ať mi tenhle aspekt pyrenejského trailu nechybí ve sbírce zážitků. Mají tu 43 míst na spaní a jedno z posledních se tu pro mne nachází. Bydlí se tu na cimrách po devíti na třípatrových palandách, jako poslední příchozí vyfasuji místo až nahoře.

Jen co provedu očistu a převléknu se do suchého, dávám se do řeči s Didierem a Francis (55, Francie).

Didier učí angličtinu, takže nemusíme používat mezijazykovou cirkusáčtinu jako ve většině případech tady. Jsem za poslední dny tak nevypovídanej, až po chvíli Francis prohlásí, že myslel, že ukecanější člověk než Didier neexistuje…

V půl osmé se tu podává večeře a jsou to hody. Nejdřív hrnec polívky, každý si hladově dává alespoň tři talíře a pak doprostřed každýho stolu postaví mísu masa a k tomu rejži. A domácí víno. Čekám kdy se probudím se sna.

Kluci mi řekli, že tu venku stanují nějací Češi a tak je jdu po večeři pozdravit.

Eva a Jindra, kteří šli HRP před pár lety teď šlapu s o kus dál ležícím Ondrou GRT (Grande Route Transfrontalier), což je Andorrský okruh. Prý jim to dává zabrat jako mě, denně dávají tak 10 km. Přejeme si hodně zdaru a já mažu psát deník. Dnes mi to trvá do půl jedné, to už se kolem mne rozléhá chápající osmihlas.

25 km (celkem 572 km)

Přidat komentář