HRP 15. den

Posted on

Ráno (6:50) začínám ostrým kilometrovým stoupáním k Refugio de Viados. Zrovna se tam obyvatelstvo probírá k životu. Je to jedna z mála chat, které jsou v soukromém vlastnictví, jinak je provozují různé horské spolky. Je příznačné, že zde není umožněno stanovat v jejím okolí.

Pokračuji lehce stoupajícím traverzem v mírném svahu, snídám hodinu po vyjití. Dávám se do řeči se starší partou, že Švýcarska – z jedné holky se vyklube česká emigrantka z šedesátého osmého. Pak jdu pro změnu s jedním mladým párem – Maxem a Polinou (27, Ukrajina). Lidí ze zemí na východ od Slovenska tu člověk moc nepotká. Chvíli si povídáme bukvama, ale pak se ukáže, že mají excelentní angličtinu.

Vlastně až teď mi dochází, že tohle mi tu hrozně chybí. Každodenní povídání s ostatními chodci. A není to jazykem. Vždycky jsem to já, kdo se pokouší navázat rozhovor. Z Ameriky jsem zvyklý neustále vést nějaké „small talks“ s každým koho potkám a ty se občas (ne vždy samozřejmě) dostanou i na nějaká hlubší témata. Celkově tady neexistuje pocit sounáležitosti chodecké komunity. Každý si tu jde jen sám za sebe…

Po pěti kilometrech od vyjití se GR11 (a tedy i varianta HRP, kterou jdu) odděluje od oficiálního trailu a já zase začínám prudce stoupat až na 2.572 m.n.m. do průsmyku Puerto de Gistain. Jsem v něm v půl jedenácté.

Tím se dostávám do údolí Valle de Estos. Nastávají čtyři hodiny naprostého úžasu. Tohle údolí patří do první desítky krásných míst, které jsem zatím navštívil. Uznávám, že svou roli hrálo taky to, že to byla velká změna oproti dnům minulým – ty každodenní stoupáky, průchody průsmyky a následné prudké klesání v kamenité krajině už se mi postupně slévá do jedné šmouhy. Tím neříkám, že to není krásné. Jen trochu jednotvárné. Ale tohle je jiná píseň. Po obligátním půlkilometrovém prudkém klesání, kdy cupitám drobnými krůčky baletky přicházím na rozkvetlé louky, kde lítá spousta včel, čmeláků a motýlů, cikády cvrkají, ptáci zpívají, potok, posléze říčka a nakonec řeka Rio de Estos hučí v peřejích…. Zkrátka jedná Velká Letní Symfonie.

Jo a taky se občas na cestě mihne zmije, takže se vyplatí koukat si pod nohy Jako opilý docházím na Refugio de Estos (1.890 m.n.m.). Připojuji se k ostatním výletníkům a mlčky držím siestu s pohledem do kraje. Teda kromě toho si i uvařím oběd. Občas se na mě někdo podívá pohoršeným pohledem, jak můžu takovýhle téměř posvátný moment narušovat něčím tak banálním, jako je jídlo.

Ticho přeruší až rozhovor který vedu s jednou německou dvojicí (a zase jsem ho musel iniciovat sám) se kterou se potkávám už od vyjití z kempu. Rika a Leiph (34, Berlín) žel dnes svou cestu po GR11 končí, měli jen tři neděle dovolené. Měníme si zkušenosti z různých evropských trailů a musím uznat, že mi dali hodně podnětů k přemýšlení.

Cesta dál se rozšíří, z trailu je cesta, někdy dokonce z kamenů vyskladaný chodníček. Velkou část jdu řídkým borovým lesem.

Je pořád krásně slunečno, jen mraky nad okolními kopci naznačují, že by se to mohlo rychle změnit. Vlastně můžu být té špatné předpovědi vděčný. Nebýt jí, tu dnešní parádu bych minul a to by mě mrzelo.

Vlastně jsem úplně původně chtěl jít GR11, už jsem měl i koupenýho průvodce. Ale pak se ozval Da Bear, jeden z mých loňských parťáků na CDT, že přijede do Evropy na HRP. Peppermint Skunk prohlásil, že se k němu přidá. Tak jsem i já změnil plán. Kluci si to na poslední chvíli rozmysleli, resp. jim to znemožnili okolnosti. Tak mám teď alespoň možnost na pár dní ozkoušet o co jsem přišel. V první řadě o skvělé značení. Ale to mě zas tak netrápí.

Cesta se stále rozšiřuje, procházím kolem další vodní elektrárny. O kousek dál většina lidí tuto etapu končí v kempu na předměstí vesnice Benasque. Jsou teprve čtyři a já chci dnes dojít ještě alespoň o deset kilometrů dál.

Projdu kolem větší vodní nádrže Embalse del Paso Nuevo. Zbytek dne už jdu (až na jednu ostře stoupající lesní zkratku) po široké prašné silnici, která velmi mírně stoupá. Tak mírně, že mám pocit, že jdu lehce z kopce, jen výškoměr mne usvědčuje z opaku. Když se ohlédnu, potvrdí se mi, že jsem skutečně do kopce šel. Ale při pohledu vpřed mám zas pocit, že mírně klesám. Už jsem tuhle situaci jednou zažil, zatím jsem se ale nikde nedočetl, že by se to stávalo i někomu jinému a proč tomu tak je.

Svou dnešní cestu končím v sedm u moderně vyhlížejícího přístřešku nazvaného Refugio de Corona (1.980 m.n.m.). Uvnitř je vybaven stejně spartánsky, jako všechny ostatní.

Už tu dlí jeden kolega – Jaume (38, Španělsko). Moc si ale nepokecáme, naše jazykové schopnosti se moc nepotkávají. Nicméně, nejde žádný z trailů, děla si tu jen čtyřdenní okruh po okolních kopcích.

Zažívám další krásný večer. Myju se v protékající říčce Rio de Vallibierna, večeřím, koukám na zapadající slunce. Inspirován zážitkem z předvčerejška si k tomu i dnes pouštím hudbu. Dnes je to trubka Clifforda Browna. A abych v noci nebudil Jaumea svým psaním, datluji dnes deník za tmy na zapraží. Podle všeho jsem v půlce své cesty. Tedy na kilometry. Trochu mě znervózňuje, že v příštích dnech počítá s takovými denními dávkami jako 7,5 km. Co se mi tím snaží naznačit???

Spát jdu v půl jedenácté.

31 km (celkem 405 km)

3 Replies to “HRP 15. den”

  1. Krásně se to čte… Zajímalo by mě, jestli jste někdy psal podrobnosti o tom, jak na cestách připravujete tyto blogy? Díky a hodně sil!

    1. Ahoj, až budu mít čas (nejspíš po návratu) tak to třeba popíši podrobně, ale v zásadě vše dělám na iPhonu. Píšu primárně v Day One, což je deníková aplikace a pak to copy/paste přenáším do WordPress, která už to nahrává na server.

Přidat komentář