HRP 16. den

Posted on

Jaume vstává o hodinu dřív než já, ale vyráží úplně nalehko. Všechny věci, včetně karimatky a spacáku na palandě si tu nechává. Dělá jen denní okruh, večer se sem vrací. Těším se na den, až si budu moci i v Krkonoších nechat ráno všechny své věci ve veřejném přístřešku a večer je tam zase najdu.

Pak mě ještě čtvrt hodiny před budíkem probudí nějaká španělská parta, která si sem dojela autem, vesele si cosi vypráví, pokuřuje a občas zvědavě posvítí čelovkou do přístřešku.

V šest vstávám, v 6:40 šlapu. Nejprve stoupám kamenitou cestu, která ze všeho nejvíc připomíná vyschlé koryto horské řeky. Předpokládám, že tou také v době tání je.

Jdu vedle divokého potoka, který jakoby se mi snažil převést, co všechno se dá s vodou provádět.

Dostávám se k jezerům Ibones de Ballibierna (2.432 m.n.m.), kde konečně vysvitne slunce. Tím jak jdu ze západu na východ, musím vždy vylézt dostatečně vysoko, aby se ke mě ráno sluneční paprsky probojovaly. Tady snídám.

Dál to začne být trochu těžší. Nejdřív přijde sníh. Ale není ho mnoho a celkem to po něm jde.

Horší je pak morénové pole. Nejistě v něm balancuji a říkám si, lepší cestou nahoru, než dolů. Je to pomalý. Jediné pozitivum je, že k dobrému značení přibyla ještě spousta fáborků upřesňujících průběh trailu. Potkávám je už od včerejška. O víkendu se tu totiž běží nějaký extrémní závod a trasa je pro něj vyznačena už teď.

Konečně se ocitám v úzkém průsmyku Collado de Ballibierna (2.710 m.n.m.) a na druhé straně je…. Úplně stejné morénové pole. Takže znova. Koleno už začíná protestovat.

Naštěstí tenhle sestup není moc dlouhý, záhy začnu znovu stoupat, projdu kolem moderního Refugio de Cap de Llauset a ve dvanáct přecházím Collet dels Estanyets (2.521 m.n.m.). Shlížím na čtyři jezera Estanyets de Cap d’Anglos. Chvíli sedím, nabírám síly a pak znovu začnu skákat z kamene na kámen.

Procházím kolem jezer a za nimi dojdu k přístřešku Refugio d’Anglos (2.220 m.n.m.). Úplně mě láká k přenocování, tak alespoň využiji jeho stínu a poobědvám v něm.

Následuje zdánlivě nekonečný padák. Dnes mě to teda moc nebaví, zase je to pomalý, trochu se s tím peru. A asi nejsem sám. Když se po dvou hodinách konečně dostanu na dno údolí Valle de Salenques, potkám tam ležící partičku, úplně vyřízenou, která sotva odpoví na pozdrav. Cítím se podobně.

Pak se cesta zmírní (i když stále klesá) a já se zase jednou obdivuji divoké vodě řeky, tentokrát Rio Salenques. Ta vtéká do velké vodní nádrže Panta de Senet (1.440 m.n.m.) a já musím jít kousek po silnici N-230. Záhy ale zmizím v lese a lehce nastoupávám k obci Hospital de Vielh (1.626 m.n.m.). Cestou minu Refugi de Conangles, odolám pokušení tam zůstat na noc. Do vsi ani nejdu, připojím se na jejím kraji k oficiální variantě HRP a dál stoupám, ještě asi kilometr.

Chtěl bych jít dál, u jezera za pět kilometrů je prý skvělý místo k přenocování. Jenže by to znamenalo dalších 600 výškových metrů v serpentinách a moje koleno toho má po celém dni balancování na kamení plný zuby. Každým krokem si bolestivě vyžaduje pozornost. Zítra má být podobně náročný terén, průvodce plánuje na celý den pouze 13,5 km, což vzbuzuje obavy. Tak se rozhoduji to pro dnešek zabalit. Kousek se vracím z nastupujících serpentin do míst, kde mám šanci najít rovnější placek. Rozvaluji se pár metrů od řeky, ve zvuku peřejí se mi vždycky spí nejlíp.

Rychle večeřím, provádím večerní rituály, dnes si přeji být v poloze ležmo co nejdříve. Povede se mi to v půl deváté. Do usínání zaznamenám pár kapek dopadajících na stan.

19 km (celkem 424 km)

Přidat komentář