HRP 10. den

Posted on

Je sobota a to znamená, že můžu očekávat spoustu víkendových výletníků. Ještě za tmy mne probudí několikrát kroky a svit čelovek těch, kteří se chtějí dostat na hřeben před svítáním. Vyrážím v 6:50. Pokračuji v započatém stoupání, několikrát se mi zdá, že už jsem nahoře, ale vždy se stezka jen vyrovná, projde malým úzkým kaňonem a a brzy zas přejde ve stoupání.

Průsmykem Col d’Arrious (2.259 m.n.m.) procházím v osm, ale stoupání pokračuje krátkým traverzem ve strmém svahu – Passage d’Orteig, kde je nutné se přidržovat nainstalovaného lana. A raději se nedívat pod sebe.

Snídám v devět s výhledem na jezero (nádrž) Laquets d’Arrémoulit. Kousek za ní procházím kolem Refuge d’Arrémouli (2.031 m.n.m.).

Ani se nezastavím, jen si doberu vodu. Všímám si, že kromě ubytování na chatě mají vedle ještě postaveny velký stan s palandami.

Pokračuji ve stoupání a procházím přes první sněhové pole. Sníh je pěkně měkký, jdu v něm s pocitem bezpečí.

Horší to začne být za průsmykem Col du Palas (2.517 m.n.m.). Výhled je tam sice krásný ale…

Je nutné traverzovat přes kamení a skalky v prudkém svahu (a to jsem si ještě kousek zašel tím, že jsem následoval cestu vedoucí dolů k jezeru). Tohle už je to, čemu říkám „dětské lezení“. Prostě musím zapojit všechny čtyři končetiny.

Nedaří se mi trefit správný průsmyk, když se na jeden vydrápu, přítomní horolezci na mě překvapeně civí, co tam dělám bez jištění. Že bych na slezl na druhou stranu nepřichází v úvahu. Musím se vrátit asi o 50 metrů níž a pokračovat v traverzu. Je tu další sněhový úsek. To přece dám, nebudu to obcházet. No je to trochu prudší… Opatrně našlapují, hůlky zasekávám co možná nejhlouběji, to půjde, to půjde… A v tom mi podjede noha a už kloužu dolů. Překvapí mne, jak rychle nabírám rychlost. O 300 metrů níž jsou skalky a jestli to neubrzdím, dobře to nedopadne. Uvědomuji si, že teď jde o všechno. Oběma rukama vší silou zabodávám jednu hůlky do sněhu, jak bych to měl správně udělat s cepínem. Cítím jak praská, ale rychlost se podstatně zmenšila. Zbytek už dobrzdím batohem (maximální nalehnutí) a nohama. Zastavuji po 200 metrech. DG!! Odplazím se na kamení a kontrolují ztráty. U jedné hůlky zlomený poslední segment, u druhé hrot, utržené poutko. Kontrolují tělo. Loket bolí, a jako na potvoru ten, co jsem si před měsícem roztrhl. Poleká mne krev. Kontroluji čerstvou jizvu, ale ta je naštěstí neporušená. Jen jsem se na druhé straně dost poškrábal. Je to jen povrchové. Jinak jsem v pořádku.

Na vlně adrenalinu se škrábu tentokrát už do správného průsmyku (Port du Lavédan. 2.615 m.n.m.) a tam se teprv zastavím. Čistím si poškrábaný loket, důkladně to dezinfikuji, mažu Framikoinem a částečně přelepím. Na hůlku navážu náhradní poutko. Ještě se klepu a tak spořádám půlku čokolády na uklidnění. Teprve po dvaceti minutách začínám sestupovat.

Je to zase hodně pomalý, samý kámen a žel i několik sněhových jazyků.

Nejsou už zdaleka tak prudké a sníh je na této straně měkčí, přesto jdu velmi opatrně. Měl jsem si sebou vzít nesmeky, ale všichni se kterými jsem mluvil tvrdili, že tohle dobou už nebudou potřeba. Dvoukilometrový úsek k jezeru Lac de Batcrabère Supérieur (2.180 m.n.m.) jdu dvě hodiny.

Ve tři docházím k Refuge de Larribe (2.072 m.n.m.), dávám si omeletu a na uklidnění třetinku piva. Dokonce jsem zvažoval, že bych tu i zůstal přes noc, ale pomalu už se dávám dohromady. Rozhodnu se pokračovat

Vůbec mi tu nefungují moje počty. Normálně plánuji v jednoduchém terénu 4,5 km/hod, v obtížnějším 3 km/hod. Ale tady můžu jít klidně jen 1 km/hod. A když průvodce říká, že za den ujdu 17 km, tak to je pravda, i když jsem při plánování počítal s průměrem 30 km/den. Budu to muset přehodnotit. Jako vždy si zdůrazňuji: není to závod. Důležité je každý den si užít a nejdůležitější je vrátit se domů celej. Takže kdybych to vzal od teď striktně podle průvodce, znamená to dorazit ke Středozemnímu moři v půlce srpna. Tak holt asi nedojdou až k moři, on se svět nezboří.

Ve čtyři začnu sestupovat do údolí, potkávám pastevce, který vede své stádo po stezce do kopce a tak si raději sednu vedle cesty na kámen a počkám až ovce (a psi…) projdou.

Jdu podél říčky Ruisseau de Larribet, jakmile se dostanu mezi stromy, vypadá to tam jako v elfské Roklince. Dojdu k silnici, po které se dávají všichni denní turisté směrem ke svým autům (1.563 m.n.m.) a já odbočím na druhou stranu

Průvodce mi říká, že v průsmyku Port de la Peyre Saint-Martin na hranici Francie a Španělska je krásné místo pro stan, speciálně na španělské straně. Překonám lenost a vydám se k poslednímu stoupání dne – 7 km a 825 výškových metrů. Naštěstí je narozdíl od všech předchozích úseku dnešního dne stezka jednoduchá, až na pár míst žádné balancování na kamenech. Koukám, jak se za mnou kaňonem tlačí mrak. Ale spát v mraku není zas takový problém.

Když kousek před vrcholem dobírám vodu zjišťuji, že se mi v pytli s jídlem roztekla druhá půlka čokolády. Je všude. Důkladně vše myju, zabere mi to asi 15 minut.

Jakmile dojdu do průsmyku z hrůzou zjistím, že nebe na španělské straně je temné. Co teď? Dorazí to ke mně, nebo mne to mine? Bude z toho jen déšť, nebo i bouřka? Přece jen jsem 2.295 m.n.m. Hřebeny kolem jsou sice ještě o 200 metrů vyšší, ale stejně bych tu bouřku zažít nechtěl. Na jeden den bylo dobrodružství víc než dost. Alibisticky stavím stan na francouzské straně a mám pocit, že vítr mraky žene pryč.

Nebo je to jenom mé přání? Vařím večeři, doufám, že tím nepřilákám sviště, kterých jsem v uplynulé hodině viděl docela dost. Zvedá se vítr, raději zatěžují kolíky kameny. V devět začíná pršet. Průvodce silně nedoporučuje jít zítřejší etapu ve špatném počasí. Pokud se do rána nezlepší, najdu si variantu v nižší výšce.

17 km (celkem 266 km)

One Reply to “HRP 10. den”

  1. Teda! Jenom o tom číst je to tak trochu adrenalin, natož zažít. Přeji jistý krok a ochranu shůry!

Napsat komentář k Petr Štecha Zrušit odpověď na komentář