HRP 9. den

Posted on

Po klidné noci začínám v 6:40 sestupem do údolí k řece Le Gave d’Aspe, na druhé straně zase stoupám, nejprve po silnici, pak polní pěšinou. Docházím do Col du Somport (1.632 m.n.m.) k alberge Aysa – vede tudy Camino Aragonés, potkám tu i první ranní poutníky. Musím s nimi kousek sejít do lyžařského střediska Candachú, kde potřebuji nakoupit jídlo na dalších 80 km. Podle průvodce se to rovná pěti dnům cesty. No snad to dám rychleji. Do Candachú docházím po osmé, ale krám, stejně jako bar, kde by se dalo posnídat, otevírají až v devět, tak se hodinu poflakuji na lavičce s výhledem do kraje.

Obchůdek je tu malý, výběr omezený, ale jde to. Posnídám ve vsi (ještě teplá bageta je zázrak) a už se vracím na Col du Somport a pak dál přes lyžařské středisko Astún. Stoupání si zpestřím mytím v potoce a přepráním prádla.

Přes svůj dnešní první vrchol Col des Moines (2.168 m.n.m.) se dostávám chvíli před dvanáctou.

Přede mnou se otevře hotové pastorále, krásné údolí, kde se zase pasou ovce, koně, krávy. Zážitek mi opět okoření pastevečtí psi a jejich agrese. I tentokrát projdu, ale zas to není ani trochu příjemné. Obědvám v jednu, schovaný za velkým kamenem.

Koleno mne od včerejška bolet nepřestalo, ale vyřešil jsem to Diclofenacem k snídani a musím říct, že s ním je to výrazně lepší. I tak jdu opatrně. Krátce po obědě přecházím řeku La Gave di Bious na dně údolí (1.643 m.n.m.) a začínám jen z nejprudších stoupáků, co jsem kdy absolovoval. V takových chvílích si občas říkám, že jsem se raději nedržel jachtingu… Kolena od něj teda bolí podstatně méně.

Samotný závěr stoupání si zpestřím svou oblíbenou disciplínou – lezením přes morénové pole. Ale na vrcholu Col de Peyreget (2.320m), je vše jako vždy zapomenuto a jen se kochám.

Cestou dolů potkávám, jako celý den, menší i větší jezera. U jednoho z nich (Lac de Pombie) je i Refuge de Pombie (2.031 m.n.m.). Jsem tam v pět a je tam docela nával. Chápu, že je tu vhodné si nocleh předem rezervovat. K jídlu tu teď nic nedostanu: „Sorry, ale vaříme jen v poledne a večer. Nechceš paštiku?“ Nechci. Trochu si dáchnu a klesám dál.

Co jsem se tu ještě nenaučil dobře odhadovat je přítomnost vodních zdrojů. Jednou jich je dost a pak zase 10 km nic. Když k nějakému dorazím, dopiju vše co mám (i když je to třeba litr) a zase naplním svou 1,5 l láhev.

Jsem rozhodnutý dojít k boudě Cabane de Caillou de Soque na dně údolí u říčky Gave de Brousset (1.350 m.n.m.).

Když tam ale v sedm dorazím zjišťuji, že si z ní návštěvníci nedalekého parkoviště udělali toalety. Už jsem dost utahaný, ale chtě nechtě musím zase stoupat. Jenže nemůžu najít žádný vhodný placek, a mapa v tomhle ohledu není moc optimistická.

Nakonec si začnu stavět stan v mírné stráni, snad to nějak zvládnu. Ale jdou okolo tři místní kluci a ti mi prozradí, že o půl hodiny dál rovnější místo je. Neváhám, zase balím a skutečně po půlhodině jeden malý placek nacházím.

Večeřím jen sýr a bagetu a jsem rád, že jsem rád, dnes bych neměl na vaření sílu, jsem hodně uondán.

Trochu jsem se divil, že mám oproti jiným trailům nižší kilometráž. Ale pak mi došlo, že mám taky větší převýšení. To se tu dá srovnat s High Sierrou, nebo některými pasážemi z Colorada. Dnes to bylo přes 3.800 metrů nastoupených a naklesaných, takže je to asi v pořádku.

Usínání mi přeruší stádo krav, které se chce pást zrovna na tomhle placku, ale po chvilce dohadování důstojně odkráčejí výš. Usínám a poslouchám při tom bystrou řeku, která hučí 30 metrů od mé hlavy.

30 km (celkem 251 km)

Přidat komentář