Několikrát se v noci budím, mám jako vždy na trailu velmi živé sny. Vzpomínám si, jak Zdeněk Susa popisuje ve své knížce Ultreia jednu svou noc na Caminu, kdy se vzbudil s pocitem existenciální úzkosti, s vědomím nevyhnutelnosti vlastní konečnosti. A jak mu v tu chvíli byly posilou slova žalmů. Dnes v noci jsem zažil něco podobného. Asi je to dobré, čas od času si něco takového prožít. Člověk pak cítí vděk za život který má. A já mám za co být vděčný. DG.
Vstáváme jak jsme si slíbili o hodinu později. Nebe je modré, do protějšího svahu už se opírá slunce. Prohodíme pár slov s jednou z holek co spaly vedle nás (23, Francie), kolem nás trdluje jejich mladý labrador. V 7:45 pokračujeme ve výstupu na hřeben, za hodinu jsme nahoře a tak již v plném slunci posnídáme. Včerejší farmář byl sice nevrlý, ale sýr dělá skvělej.
Krátce jsme po hřebeni a pak zase u jezera Ibsón di Acherito o pár metrů spadneme, abychom se ve třičtvrtě na dvanáct vyškrábali na Col de Pau (1.942 m.n.m.). Tady si děláme památeční fotku. Právě jsme oficiálně došli do první čtvrtiny HRP.
Dál cesta kopíruje hřeben, jde dlouho víceméně po vrstevnici. Slunce hřeje tak akorát, je to příjemná, nenáročná procházka.
Dostali jsme se tu na území Pyrenejského národního parku. Už jsou to skutečné hory. Stezky jsou jasnější a skoro každý den tu člověk potká refugio, kde se dá přenocovat (to asi nevyužiji) a najíst. Taky to ovšem znamená, že tu budeme potkávat víc lidí. To už se dnes projeví. Ne že by to byla vyslovená Krkonošská magistrála v sezóně, ale co půl hodiny se s někým míjíme.
Dneska to jde Didierovi pomaleji než obvykle. Snad je to proto, že má v plánu jen 17 km. Ze začátku jsem na něj vždy čekal, ale pak jdu prostě napřed. Mám nepříjemné setkání se dvěmi ovčáckými psy. Důrazně hlídají své stádo a nechtějí mne nechat projít. Nedám se, neustále na ně mluvím a jdu. V agresivním postoji mne vyštěkávají, každý z jedné strany, zubiska vyceněná. Půlky mám stažené, ale jdu. Přestanou, až když minu poslední ovci. Z dálky pak vidím, jak zastaví Didiera a ten se po chvíli dává na ústup.
Ve dvě docházím k refugiu d’Arlet (1.986 m.n.m.), ležícímu u stejnojmenného jezera. Refugio je příjemné, s díky odmítnu nabídku noclehu, naopak rád příjmu sýrovou omeletu a pivo. Za tříčtvrtě hodiny doráží i Didier. Musel počkat, až stádo i s agresivními psy odejde. A tady dochází k našemu definitivnímu rozloučení. Didier tu zůstává na noc a zítra se vrací do městečka Lescun, kde má sraz se ženou a přáteli. Bylo to s ním fajn.
Pokračuji traverzem podél hřebene a cesta Začne zvolna, později prudce klesat. Pod 1.600 m.n.m. už jdu převážně lesem. Od včerejška mě pobolívá mé zlobivé koleno. Před odjezdem jsem měl v ruce ortézu. Ale koleno se celý rok (ani na Slovensku) neozvalo, tak jsem ji nevzal. Chyba. Jdu pomaleji než normálně, u každého kroku hlídám došlap. Snad to bude zítra lepší.
Zastavuji pět kilometrů před vesnicí Candanchu. Zítra tam musím nakoupit jídlo, další čtyři – pět dní nebudu mít kde. Nacházím si placek pod stromy 30 metrů od cesty. Jsem poměrně nízko (1.410 m.n.m.), takže není pravděpodobné, že by mě v noci zahalil mrak, stelu si po širákem. Občas zaslechnu jednodenní turisty, jak se vrací k nedalekému parkovišti. Večeřím a v půl deváté usínám.
28 km (celkem 219 km)