Když se probudím, kolem je mlha a stále lehce poprchává. Dám tomu ještě hodinu šanci. Nezmění se nic a tak v mapě nacházím, že o 1,5 km jižněji vede bezpečnější alternativa. Neznamená to že by se nedostala do stejné výšky, jen je doporučená pro tento typ počasí. Před osmou začínám scházet k jezeru Embalse de Campoplano. Přebrodí řeku a začínám stoupat na další svah směrem na západ úzkým kaňonem, kterým v peřejích teče říčka vytékající z jezera Ibones de ra Facha. Cesta je kamenitá, ale dobře čitelná. V devět se začne rozptylovat mlha i mraky v okolí, a tak za prvních paprsků slunce usedám a snídám. Pozoruji přitom, jak se pomalu odhalují jednotlivé skalní masivy. Nejvzrušivější striptýz na světě!
U jezera Ibones de ra Facha mne čeká úsek po sněhu. Nestoupám se stezkou do prudkého svahu, projdu to těsně u břehu jezera a až pak se vydrápu suťovitým svahem zpátky na trail.
Ve 2.400 m.n.m. se pro tuto chvíli loučím se sluncem a mizím v mracích. Průsmykem Col de la Fâche (2.660 m.n.m.) procházim v 11.00. Cesta dolů je zase dobře čitelná, je tu hodně kamenných mohylek, podle kterých se v v méně jasných úsecích dobře orientuje. Najednou zaslechnu odhadem 1.000 metrů vzdálené pískání na píšťalku a volání. Přidávám do kroku, co když někdo volá o pomoc. Po čtvrt hodině potkávám španělskou rodinku: jeden z jejích členů se v té mlze ztratil a tak pískali na píšťalku, aby je zas našel. Docela se mi ulevilo.
Chvilku před jednou se dostávám pod 2.000 m.n.m. a pod vrstvu mraků. Pode mnou se ukáže údolí s řekou Gave du Marcadau a uprostřed něj i Refuge Wallon (1.865 m.n.m.). No velikostí je to spíš horský hotel. Dám si tu plnohodnotný oběd, což je hluboký talíř vrchovatě naplněný rýží a masem.
Počasí se nemá lepšit a tak se rozhodnu dojít k dalšímu refuge vzdálenému 10 km a u něj přečkat noc v relativním dolíku.
Vyrážím ve dvě, ale s plným žaludkem se mi špatné stoupá. Času mám dost, tak si dávám hodinovou siestu s kávou na palouku u vody.
V půl čtvrté se stane zázrak, roztrhá se šedivé nebe a podruhé dnes zasvítí slunce. I ten oblak co zakrývá cestu postupně stoupá, je vždy tak 200 metrů nade mnou. A je to skvělý, protože zase jednou procházím krajinou jako vystřiženou z Pokladu na Stříbrném jezeře. Samé skalky, desítky potoků, peřejí a malých vodopádů.
I ke Stříbrnému jezeru nakonec dojdu: Lac d’Arratille. Cesta je to milá, přistihnu se, že si prozpěvuji. Až posledních 700 metrů před průsmykem Col d’Arratille (2.528 m.n.m.) je sápání se sutí. Naštěstí je tu nezvykle dobré značení.
Pak mi začíná dvoukilometrový traverz podél hřebene, svah je to hodně příkrý, snažím se moc nedívat pod sebe, zvlášť, když je to po větších kamenech. Jednou s respektem obcházím sněhovou plotnu. Vždy když se blížím k nějakému průsmyku tak si říkám, že tahle hradba se přece nedá jen tak projít. Ale vždy se na poslední chvíli nějaká cesta vyloupne.
Už zdálky vidím, jak se na druhou stranu hřebene tlačí mrak. A tak když v půl sedmé přecházím průsmykem Col des Mulets (2.591 m.n.m.), ocitám se rázem v mlíce. Sestup je to zase náročný, občas po čtyřech, ale už to mám jen kousek. V půl osmé docházím na velkou louku před Refuge des Oulettes de Gaub (2.151 m.n.m.), kde už stojí docela dost stanů. Průvodce tvrdí, že je odtud výhled jako nikde jinde v Pyrenejích, ale to při téhle oblačnosti nemohu potvrdit.
Nacházím si rychle svůj placek stranou ostatních, vařím večeři a pak v se jdu do refuge přeptat na předpověď počasí.
Kecám, jdu si dát jedno malý pivo a napsat alespoň část deníkového záznamu jinak než v leže. Docela to tu žije a tak jsem rád za soukromí svého stanu.
Když mi jeden z místních sděluje zítřejší předpověď, nechtě drcnu zády do holky (28, Belgie) nesoucí svařené víno, takže si opaří ruku. Místní ji jí pohotově vrazí pod tekoucí ledovou vodu, takže dobrý. Strašně se omlouvám, ale ani si nenechá koupit omluvný pivo, nebo víno. Ale chvíli si pak spolu s ní a její parťačkou povídáme. Jak jdou tenhle pětidenní úsek z Lescun do Gavarnie a jak jim to přijde náročný. Uklidňuji je, že to jim nepřijde. Fakt každý večer uléhám i při tak malý kilometráži úplně vyšťavený. Ale jako tolikrát před tím říkám: neměnil bych ani na okamžik. Spát jdu v deset.
18 km (celkem 284 km)