Noc je docela větrná, ale jsme schovaní za stromy. Vítr přináší štiplavý kouř z požáru v Glaciers. Vstáváme stejně jako včera v sedm. Tak už jsem se tu od svých místních parťáků naučil snídat ráno ještě před vyjitím a nakonec mne naučí i vstávat pozdě, za světla. Ale neprotestuji. Klidně bych teď mohl jít v polovičním tempu. Pokud půjdu jako dosud, budu muset po dokončení trailu ještě nějak přečkat deset dní, než mi to poletí domů. A já už to znám z minulých výšlapů, po skončení cesty už na nějaké další “poznávací” výlety moc nejsem, padá na mne “post hike blues”, chci pak být co nejdříve doma.
Vycházíme v osm. Ještě chvíli sledujeme Číňskou zeď, zaběhneme se podívat na jezero Lake Levale.
Máme po včerejšku skvělou náladu. Ještě netušíme, že nás už brzy přejde.
Po dvou mílích zeď končí a my sestupujeme lesem do údolí.
Ale v deset vcházíme na spáleniště. Když přes něj jde člověk hodinu, dvě, nijak to nevadí, je to svým způsobem zajímavý. Ale tohle nebere konce. Potkáváme jednoho section hikera, prý chodí deset mil denně. Ten si toho teda užije ještě o dost víc.
Občas se to zazelená u vody, ale nikdy to netrvá dlouho. Celkem se nám daří přechazet četné potoky a říčky suchou nohou. Když není po čem přejít, tak si potok přemostíme sami.
Brodíme jen jednou. Je to tak bezůtěšné, že mi celý den splývá v jednu šmouhu. Navíc se svit slunce zase musí prodírat přes vrstvu kouře. Jdeme jako mátohy, každý uzavřený do svého světa. Těžko hledat dva kontrastnější dny, než ten včerejší a dnešní.
Po šesté, zrovna když jsem od kluků trochu dál, přehlédnu odbočku a svůj omyl zjistím až tak po půl míli. Ještě že jsme si předem domluvili, kde budeme spát. Náladu mi vrací, až když se to kolem mě v půl osmé zazelená. Ve čtvrt na devět docházím na míli 2.859,1 kde už kluci rozbili u řeky tábor. Je to zřejmě oblíbené tábořiště, je tu i ohniště a něco dřeva, čehož hned využíváme a rozděláme si pro zlepšení morálky oheň.
Dochází mi alkohol. Teda ne že bych se tu rozpil. Dochází mi technický alkohol do vařiče. Kluci svou zásobu paliva taky trochu podcenili (oba vaří na plynu) a tak využíváme ohně a vaříme na něm.
Nálada se skutečně trochu zlepšuje. Zítra nás sice čeká něco podobného, ale odpoledne dojdeme k další hřebenové alternativě, není pochyb, že ji využijeme.
Neponocujeme dlouho, před jedenáctou oheň zaléváme vodou a mizíme do peří.
42 km (celkem 4.249 km)
Nasnídat se až po cestě mi přijde o poznání lepší – hlavně snídat na místě kempu je horší i kvůli medvědům. Zvlášť pokud vám stojí ještě stany, to může být pak o poznání veselejší 🙂 Letos jsme toto zažili u svou holek v Sieře – navíc si vařily vločky se skořicí a borůvkami:-) Medvědi neodolali a došli si pro snídani :-):-) Pokud je to víceméně etablovaný kemp, tak je pak větší šance návštěvy, jelikož tam lidé prostě vaří…
Přejeme méně kouře, ale asi se to moc nestane… celý západ USA je hodně zakouřený a v Kanadě to hodně hoří:/