I dnes budím kluky zpěvem, tentokrát ale volím After Hours od Velvet Underground. Vycházíme v osm, ještě chvíli jdeme zelení, ta se ale zakrátko, podle očekávání, mění v mrtvý les.
Po deváté najednou potkáváme osamoceného koně, překvapeni kde se tady vzal, ale vzápětí vidíme kemp, kde je asi osm stanů a pár dalších koní.
O kus dál potkáváme i jejich majitele. Je to trail crew, skupina starající se o úpravu trailu. Nám nezbývá, než jim upřímně za jejich práci poděkovat.
Stále přibývá ostrůvků zeleně, až nakonec okolo jedenácté někde kolem jezera Beaver Lake zvítězí zdravý les nad spáleništěm docela.
Někde dokonce zeleň zcela ukryje trail. Ale nám to nevadí, naopak, našeho ducha tato změna pozvedla o desítky procent nahoru. Proplétáme se údolími mezi kopci a trail jako takový není moc náročný. Slunce svítí, my jsme převážně schovaní ve stínu stromů, nálada skvělá. Na oběd se zastavíme za potokem Elbow Creek. Je tu hezký kempovací plácek, ale někdo uprostřed něj nechá nazakopanýho podpapíráka. To jednoho namíchne, že se prasoni najdou i tady. Usedáme k jídlu o desítky metrů dál.
Jak člověk zjistí, že má skutečný hikers hunger? Když mu nepříjde divný mazat si na čokoládovou tyčinku Snickers Nutellu…
Na značnou část odpoledne se roztrháme, jdeme si každý po svém. Občas se zastavíme, abychom si natrhali maliny. Dohromady se dáme, až když začneme nastoupávat k k patě Bullshoe Mountain. Chystáme se na hřebenovku, ale tak dlouho odkládáme dobrání zásoby vody k posledním potokům, až zjistíme, že jsou zcela vyschlé. Shodíme batohy a spustíme se po srázu do údolí, kde potok ještě teče.
Na míli 2.878,6 se v šest odpojíme od trailu a začneme šplhat na Bullshoe Mountain. Nejde to moc dobře, zase, není tu žádná cesta, míříme rovnou na vrcholek. Po pár set metrech se přestávám dívat pod sebe. Kdyby se tady pode mnou urval nějaký kámen, asi by to dobře nedopadlo. V San Juans na sněhu jsem si připadal bezpečněji.
Ale nahoře je parádně. Všechna šeď včerejšího dne je zapomenuta, kráčíme ve večerním slunci mezi vrcholky, fouká tu tak 3 Bf a my si připadáme jak v ráji.
Teda kráčíme… Většinou se prodíráme různým křovím, přelézáme skalky a snažíme se najít cestu, nebo alespoň udržet směr. A nedívat se pod sebe. Docela si u toho dotrhám už tak zdecimované triko, takže teď vypadám jak popová hvězda z počátku z devadesátých let.
Tak mohli jsme do až do East Glaciers, naší městské zastávky, dokličkovat údolími, ale přijít o tohle?
Po pěti mílích nacházíme kousek placatého místa mezi stromy. Dnes budeme spát na na hřebeni. Večeříme už za tmy a po několika dnech zachytíme telefonní signál. Přichází nám zpráva, že ve Waterton Parku, naší cílové destinaci v Kanadě, byl vyhlášen předevakuační stav. To není dobrá novina, zdá se, že oheň bude rychlejší. Co se má stát, to se stane. V neděli se v East Glaciers dozvíme víc a podle toho se rozhodneme, kudy vyrazíme na finální etapu. Spát jdeme po desáté, je výrazně chladno, ale obloha je čistá. Když přicházím ke svému pelechu, vyplaším partu malých zajíců, kteří se o něj zajímali. Poslouchám pak, jak kolem mne hopsají do té doby, než usnu.
39 km (celkem 4.288 km)
čím drsnější podmínky, tím jsi vtipnější 🙂 pornohvězda v triku na cáry a cpe se Snickerskou namazanou Nutellou – tak to je i na mě – závisláka na Snickers – moc 🙂 krásný fotky….kochám se a závidím ))))))))