V noci se obloha vyjasní, budím se, koukám na hvězdy. V dálce se občas zableskne, ale hřmění slyšet není. Nepadne ani kapka. Ráno je ale nebe zase hodně zatažené.
Pokračujeme (6:40) podél řeky, po čtyřiceti minutách ji přecházíme, oproti očekávání suchou nohou. A pak ještě jednou.
Za řekou potkáváme Da Beara, zrovna snídá. Asi na 15 minut se zakecáme.
Dál kopírujeme údolím Dearborn River, kterou za Welcome Pass vystřídá její přítok, Dearborn Creek. Obloha hrozí deštěm.
Jako už několikrát předtím nemohu používat Guthook, protože mi na telefonu přestala fungovat gps. Proč se tak děje netuším, ale papírová mapa a kompas se nevypnou nikdy.
Teplota je na 8°C. V deset začíná mrholit a v jedenáct pršet. Déšť nám pak vydrží až do večera. V půl dvanácté kolem nás proletí raketa jménem Da Bear a zpívá si na celé kolo. Nejsem jediný, kdo má tenhle zlozvyk. Vlastně se nám v tom dešti nejde špatně. Neděláme pauzy, cesta ubíhá, jen to v bahýnku občas lehce prokluzuje
Ještě jednou vystřídáme řeku, kterou sledujeme, tentokrát to je Streight Creek. V jednu se schováváme pod strom a obědváme. Krátce po té zacítím na cestě trávu a chvilku po té zahlédnu Da Beara, jak sedí pod nataženým rainflyem (přístřeškem) své hamaky a spokojeně pokuřuje.
Oficiální trail se na míli 2.768,9 stáčí na východ, ale my se držíme řeky ve směru na sever. Míříme na Benchmark Ranch pro balíky s jídlem, které jsme si tam poslali z Darby. Vcházíme do Bob Marchall Wildernes, můžeme očekávat větší výskyt medvědů grizly.
Dorazíme na prašnou silnici směřující do Augusty, která měla být naší původní zásobovací zastávkou a za hodinu cesty k ranči a zpět nás mine jediné auto. Tady by byl býval stop vážně oříšek. Tomu jedinému autu skáčeme do cesty, řidič s kovbojským kloboukem neochotně zastaví a ještě neochotněji nám upřesňuje polohu Benchmark Ranche.
Dorážíme tam po čtvrté. Před domem nás zdraví majitel s tím, že balík máme na verandě v bear boxu. Balíků je tam přehršel a my mezi nimi nacházíme ty své. Je fakt, že neosobní přijetí pana domácího na nás působí, že to mají spíš jako business, než co jiného. 25$ které si nechávají zaplatit za každý balík krát počet procházejících hikerů, to není nezadbetalná suma. Ale i tak jsme za tento jejich servis vděční. Moc se nezdržíme. Máme batohy přecpané jídlem, po pravdě, oba jsme se přepočítali a s touhle zásobou bychom vydrželi snad deset dní. No hlady trpět nebudeme. Cestou zpátky na trail potkáváme Isabellu. A mě se jí jako asi prvnímu podaří vyfotografovat.
Cedule na trailheadu nás varuje před uzavřenou oblastí s aktitivním požárem, ale pohled do mapy nás uklidní, že leží mimo trail. Víc nás zneklidní informace o mršině mrtvého koně poblíž naší cesty, k té se budou stahovat medvědi. Znovu boříme nos do mapy, ale i to je dobré, spát bychom měli jinde.
V 18:45 přecházíme Deer Creek, už to pomalu chceme zabalit, ale Peppermint Skunk chce vzít vodu až z dalšího potoka o míli dál. Mám o tom potoku trochu pochybnost, v mé mapě není. Za půl míle končí les a začíná spáleniště. Chtel bych zakempit už v lese, mimo mrtvé stromy, ale Skunk nemá vodu. A koryto potoka o další půl míle dál je vyschlé. Vracet se nechceme, nezbývá než pokračovat další dvě míle k přechodu přes řeku West Fork Sun River (míle 2.785). Vede přes ní most a kousek za ním je malý plácek bez mrtvých stromů, kde stavíme stany. Přestává pršet.
Večeři si jdeme sníst jako praví hoboes pod most, pro případ, že by se zase rozpršelo. Peppermint Skunk, jako už tolikrát, sentimentálně vzpomíná na Nové Mexiko. “Tam bylo tak krásně. Celý den teplo, žádný déšť a v každém obchodě refried beans…”
Přestože nám dost pršelo, byl to dnes fajn den. Cesta měla mírný profil a jít v širokém kaňonu podél řeky, to zas byla oproti jiným dnům příjemná změna. Když v deset usínám, na stan mi zase jemně bubnuje déšť.
51 km (celkem 4.140 km)