Slunce vychází už o tolik později, že si snídani vaříme za tmy. Možná budeme muset svůj “startovní” čas ještě jednou posunout na později. Dnes ale výjdeme klasicky v 6:35. O hodinu později potkáváme probouzejícího se Kida. Nemohl najít plácek ke spaní, tak si ustlal přímo na trailu. Všichni jsme to alespoň jednou zažili.
Je tak rychlý, že nás za dvě hodiny dožene. Má pěkně malý batoh, ale občas na úkor komfortu. Přiznal, že párkrát proklepal noc zimou a třeba momentálně nemá už od včerejšího večera vodu. A té tu teď zase mnoho není.
Po desáté spolu dojdeme k potoku Telegraph Creek. My si tu s Peppermint Skunkem dáme krátkou pauzu, Kid běží hned dál. Dnes ale pauzujeme méně, než obvykle. Potřebujeme být v Heleně dřív, než v pět zavřou poštu. Oběd vynecháme zcela.
Chodí mi dotazy, ať do zpráv nebo do komentářů, jak to tu řeším s vyměšováním. Ta otázka mi přišla natolik triviální, že jsem na ní nereagoval. Ale abych dalším dotazům učinil přítrž, tak odpovím následujícím odstavcem. Postup práce je následující.
Vykopat v zemi díru (cat hole) v dostatečné vzdálenosti od vodního zdroje. Vykonat do ní co je třeba. Smíchat produkt se zeminou, aby se lépe rozložil. Utřít se lopuchem. Šiškou. Borovou větévkou. Oblázkem. Trsem trávy. Sněhovou koulí. Stromovou kůrou. V případě nutnosti začistit jedním malým papírovým ubrouskem. Ten pak uschovat do pytlíku, ten do druhého pytlíku a odnést do města do odpadu. Papír se díky chemickému bělícímu procesu v přírodě, zejména v pouštním a alpinském prostředí, rozkládá dlouho. Zasypat díru. Důkladně udusat. K desinfekci rukou užít hand sanitizer. Cat hole by měla být co nejhlubší a následně co nejudusanejší. Zvířata jsou zápachem našich exkrementů přitahována a snaží se je vyhrabat. Ano, viděl jsem takto odkrytou cat hole. V tomto případě majitel používal klasický toaltní papír a ani nenamáhal s jeho odnášením. Nebyl to hezký pohled. Já osobně mám na trailu většinou velmi pravidelně fungující metabolismus a tak si svou cat hole vykopu vždy večer před usnutím, pokud možno stopu hlubokou, abych ji pak ráno “pod tlakem okolností” neodflákl. Pro další samostudium doporučuji knihu Kathleen Meyer: How to Shit in the Woods: An Environmentally Sound Approach to a Lost Art.
Potkáváme dva SoBo, kteří nám potvrzují požární uzávěru trailu na sever od Heleny v délce zhruba 20 mil. Radí nám oblast objet stopem. To si ale chceme nechat jako poslední možnost. K mému překvapení je vzduch stále čistý a ani na obzoru nevidíme žádné stopy po ohni. Jen požárnická letadla s vodou křižují oblohu.
Krátce po třetí docházíme do MacDonald Pass, kudy vede silnice Highway 12. Dáváme se do řeči s jedním manželským párem z Kalifornie, nabízejí nám vodu a ptají se, zda něco nepotřebujeme. Tak se zeptáme, nejedou-li do 16,5 mil vzdálené Heleny. Prý jedou kolem a už přerovnávají věci v autě, aby nás mohli vzít. Sice přímo do města nechtěli, ale nedají jinak, než že nás zavezou až před poštu. Tu v tomhle velkém městě chvíli hledáme a oni pak ještě trvají na tom, že neodjedou dřív, než se ujistím, že tam můj balík skutečně je. A je. Ještě nás chtějí někam hodit, ale to už s díky odmítáme. Musím ještě poslat svůj poslední bounce box.
Volám do Many Glacier ležícím 35 mil od hranic. Není tam pošta, ale místní motel přijímá hikerský balíky, jen se telefonicky ujišťuji, že to platí. Rychle balím balík, pak mi ho paní za přepážkou pomůže zabalit do jiné krabice, abych ho mohl poslat levnějším tarifem.
Když výjdeme z pošty, je na rozpálené ulici neskutečnej hic. Zapadneme do Subway a zjišťujeme si informace k požáru. Vypadá to, že bychom mohli dokázat z trailu sejít za 15 mil, dřív než začne uzávěra a tu pak obejít. Pravda, bude to road walk, ale nebudeme muset přeskakovat. S nadějí jdeme do míli a půl vzdáleného supermarketu dokoupit jidlo. Je už dost hodin a mu se ještě chceme vrátit na trail. Voláme místní trail angelku Barbaru, o které víme, že nabízí odvoz zpět do sedla. A ona skutečně za tři minuty přijíždí. V autě už ji sedí Kid, se kterým zrovna objížděla město. Hází nás na trail, ještě nám vrazí do ruky po plechovce piva, ale nabízené peníze, příspěvek na benzín, razantně odmítá. Místo toho nám dává telefon na trail angela v dalším městě. Už jsem si na to zvykl, že je to tu běžné, ale udivovat mne to nepřestává.
Když míjíme domek technické správy u Highway, zavolá na nás místní žena, jestli nepotřebujeme vodu, že ji na trailu moc není. Jak jsem říkal, některé aspekty místní kultury miluju. Vyšlapneme si asi jen míli nad dálnici a krátce po osmé si steleme na staré nepoužívané silnici
Při večerní hygieně zjišťuji, že se mi zlomil kartáček na zuby. Tak teď už je vážně ultralight.
Jdeme spát s nadějí, že se nám zítřejší obchvat povede.
36 km (celkem 3.951 km)
Ten kartáček vážně pobavil – skutečný ultralight 🙂