Naše první kroky zazní na cestě v 6:35. Lesní silnici střídají pěšiny, všude kolem spousta zeleně, ale žádné vodní zdroje. Teplota brzy stoupá, dnes nás evidentně čeká další pařák. Jsem překvapen, že stále nevnímáme žádné známky blízkého požáru. Jen nebe je plné hasičských letadel a vrtulníků.
Konečně zase narážíme na pole borůvek a malin. Naše první dopolední pauza se tak značně protáhne.
Cesta je mírná, jen jednou si uvědomíme, že stoupáme do prudkého kopce na Greenhorn Mountain, i když bychom ho podle mapy měli obcházet po vrstevnici. Že bychom někde špatně odbočili? V zápětí uvidíme na stromě značku CDT. A takhle je to tady pořád. Myslím, že nejsou dva lidé, kteří by šli úplně stejný Continental Divide Trail. Nejen že existuje ohromné množství alternativ, neoficiálních obchvatů a zkratek vynucených klimatickými podmínkami a požáry, ale i oficiální trasa je každý rok měněna.
Na míli 2.669,4 opouštíme trail a míříme prašnou cestou k vesnici Marysville.
Jdeme kousek po asfaltové silnici, když tu zaslechnu povědomé pobrukování. A opravdu. Dvacet metrů od nás je medvídě a jeho máma vedle něj. Odeběhnou o deset metrů dál k nejbližšímu stromu, medvídě vyleze po kmeni a schová se v koruně, medvědice se dole postavi na stráž. Zkoušíme ji na tu dálku vyfotit, ale jí se to evidentně nelíbí. Naznačí výpad proti nám a my raději vyklidíme pole. Barbara nás včera varovala, že zvířata prchající z oblasti zasažené ohněm mohou být poněkud agresivnější. Pro Peppermint Skunka to bylo vůbec první setkání s medvědem.
Aby toho nebylo málo, půl hodiny poté potkáme uprostřed cesty bejka. Kraje cesty jsou oploceny, takže nemá mnoho prostoru kam ustoupit. A zdá se, že ani nikam ustupovat nehodlá. Naopak, odfrkne si a bojovně popojde naším směrem. V ten okamžik mám v ruce protimedvědí pepřák, pojistku vytaženou, prst na spoušti. Bejk jako by to pochopil, klidí se ke kraji cesty a my, přitisknutí k plotu na druhé straně, uctivě procházíme kolem.
Všude potkáváme rozpadlé pozůstatky technických staveb dokazujících, že i tady se do 50. let 20. století těžilo zlato. Samotné Marysville nám připomíná Atlantic City. Pár starých (na americké poměry) baráků, zavřený obchod, bar co otevírá ve čtyři a nikde ani noha. Připadáme si jak v klasickém westernu, kdy do ospalého města přichází cizinec a místní ho potajmu sledují za záclonami svých oken. Jsou tři hodiny, za starým metodistickým kostelem (stojí těsně vedle katolického – dva kostely svědčí o bývale prosperitě) si dobíráme vodu a šlapeme dál.
Cesta je opravdu prašná. Projede tu tak jedno auto za hodinu a vždy za sebou zanechá ohromny oblak, který jen neochotně mizí. Na obzoru se zase začnou vzdálené kopce schovávat za vrstvu dýmu z ohně.
Krátce před šestou docházíme u vesnice Canyon Creek k Highway 279, po které chceme pokračovat na sever. Úplně uvaření od slunce (35°C) vnímáme otevřený krámek na kraji silnice jako zázrak.
Zmrzlina a vychlazená cola nám zvedá náladu. Na ceduli před krámkem je cedule s aktuálními informacemi o “našem” požáru a další nám poskytne žena za pultem. Požárníci mají oheň víceméně pod kontrolou, dnes naštěstí nefouká tolik větru jako v minulých dnech, přesto na pár místech přeskočil vytyčenou hranici. Kraje uzávěry však zůstávají stejné, takže by nám měl náš plánovaný obchvat vyjít.
Ve čtvrt na sedm vyrážíme na naší asfaltovou tůru po Highway 279. Do Flesher Pass, kde se chceme opět napojit na CDT to máme 16 mil. Teplota už padla pod 30° C a tak toho chceme dnes ukousnout co možná nejvíc.
Paní majitelka krámku nás taky informovala, že na sobotu je hlášena celodenní bouřka a tak by se nám líbilo být už tou dobou ve městě Lincoln. A v guest booku jsme při pojídání zmrzliny zjistili, že dvě hodiny před námi tu byla Robin a Superhip. Je tedy šance, že se potkáme.
Sice šlapeme asfalt, ale alespoň okolní scenérie stojí za to.
V devět začneme vyhlížet místo k přespání. Za jednou odbočkou zahlédneme malou loučku, ale je za cedulí “soukromý pozemek”. Známe postoj místních k narušování nedotknutelnosti jejich pozemků a lásku ke zbraním. Klepeme na dveře na pozemku stojícího baráčku a ptáme se paní domu, zda bychom na tom plácku mohli přespat. Sdělí nám, že sice patří sousedům, ale těm že to dozajista vadit nebude, ať se kdyžtak odkážeme na ní. Stany stavíme už za tmy (obloha se zatáhla, předpověď hlásí možnost deště). Večeříme rychle na betonovém plácku před nedalekou technickou budovou. Flesher Pass, kde se chceme vrátit na CDT, je vzdálený už jen 9 mil. To bychom měli zítra stihnout dřív, než se asfalt rozpálí. Dnes usínám až po jedenacté.
51 km (celkem 4.002 km)
Tyjo Jakube, tohle byl teda pro vás intenzivní den! Je dobrý, že jste na to dva a že aspoň občas máte i trochu toho štěstí (krámek na road walk). Uplně jsme si díky tvýmu deníku s Olí zavzpomínali, protože Greenhorn Mtn. nás vyškolila taky – nový trail nás vedl půl hodiny do kopce, pak tam stál malinkej buldozér a před ním už jenom les a houští… bushwhacking na dvě hodiny:-) Shodou okolností jsme potom šli stejnou road walk, protože jsem měl horečku a vypadalo to, že ráno se jen dopotácím ze hřebenu k silnici a dostopujeme zpět do Heleny a tam se budu kurýrovat. Ale v průběhu dne se mi udělalo líp a tak jsme do večera pokračovali po silnici s tím, že přespíme v sedle u CDT a kdyby se mi přitížilo, tak se můžeme vrátit do Heleny. Ráno jsem byl celkem OK a tak už jsme pokračovali dál po trailu… málem bych na tuhle „parádu“ zapomněl:-) Ať vám to šlape a super momentů je víc než těch slabších. Lola a Footprint