Ráno ještě dobíráme vodu, čeká nás delší suchý úsek a v 6:20 šlapeme. Vylezeme na široký exponovaný hřeben a na něm zůstaneme prakticky celý den. Krajina je stále pokrytá kouřem z požáru, takže si opět ani neužijeme výhledu do okolí.
Můj filtr zřejmě nezvládl předevčírem dostatečně přefiltrovat “kravskou vodu”. Nebo za to může sýr, který už vypadal, že má své nejlepší časy za sebou. Každopádně dnes musím co chvíli dělat “biologickou přestávku” a zmizet někde ve křoví. Což je v krajině, kde nejvyšší keř měří 30 cm. celkem problém. Takže se většinu dne držím ve velkém odstupu od Peppermint Skunka. Dnes potkáme jediného člověka a to mlčenlivou Isabellu. Na mých pět vět odpoví dvojím přikývnutím, jedním zavrtěním hlavy a jedním úsměvem.
Neustále se střídající stoupání a klesání už začíná být únavné. Ke střevním potížím ještě cítím spánkový deficit, krajina díky kouři taky není inspirativní, dnes to je v duchu “odšlapej si svý a dostaň se co nejdříve do města.” Zábava vypadá jinak, ale té si užíváme dost ostatní dny.
Je docela teplo, ale kouřová clona a mraky nám to ulehčují, navíc dost pofukuje (2 Bf), což nadmíru vítáme. Ale kolem páté vítr zesíli až na 6 Bf, několikrát si musím dřepnout na zem, aby mne neporazil. Za mnou a po stranách je černá obloha, kterou křižují blesky, rachot jak v železárnách. Ale jako zázrakem mne to opět mine, jen mi 5 minut sprchne. Co se počasí týče, někdo nade mnou musí na této cestě držet ochranou ruku.
Před šestou dorážím do sedla Bannock Pass (míle 2.267,5), kudy prochází silnice vedoucí do 19 mil vzdáleného města Leador. Sledoval jsem ji už dobrou půl hodinu předem, neprojelo ani jedno auto. Peppermint Skunk tu už čeká. Sedíme, kecáme a sledujeme beznadějně prázdnou silnici.
Po půl hodině zaslechneme motor přijíždějícího auta. Sice jede na opačnou stranu, ale jsme rozhodnutí ho zastavit a přemluvit k obrácení směru. Naštěstí to není třeba. Je to Sam, majitel místního motelu. Vozí hikery do města, pokud u něj bydlí tak zdarma, pokud ne, tak za 20$ na auto. Přiváží z města Super Hipa, takže nás to zpět stojí půlku.
Městečko je to snad nejmenší, které jsme tu zatím potkali. Je tu i Zebra a jeden SoBo pár.
Larry Boy dorazí až zítra, Sam nám řekl, že ho poprosil o vyzvednutí v 8:30.
Jdeme se najíst, přes celodenní střevní problémy to riskuji a objednám si pořádný jídlo. Hlad je silnější než rozum.
Probíha porovnávání sešlapanosti bot, Altry Lone Peak jasně vítězí jak v zastoupení, tak ve výdrži.
Mimo jiné se dozvíme, že hoří jiné Duboise, než kterým jsme prošli, totiž to ve Wyomingu. Tohle Dubois (ano, bez “e” na konci) leží tady, v Idaho. Proto je ten kouř tak intenzivní. A já si oddechnu – nepřináším prokletí do míst, kterými projdu.
Hospoda má opět velmi obskurní interier, ale na to už jsme si tu zvyli.
Steleme si vedle krámu, je tam travnatý plácek, který je hikerům zdarma k dispozici. Mizím pod peřinou v osm a hned usínám.
Dnes jsem utahán tak, že zcela rezignuji na deník, budu to muset dohnat zítra.
38 km (celkem 3.462 km)