CDT 94. den

Posted on

Pytel s Peppermint Skunkovým jídlem nacházíme ráno pod stromem nedotčený, ve čtvrt na sedm vycházíme. Ráno přichází už citelně později, hůř se hledá motivace na brzké vstávání.

Ale je jasno, cesta je stále široká, posléze se mění v prašnou silnici. Vykřikujeme, že Idaho milujem, stoupání i klesání jsou mírná, téměř žádní komáři a hlavně suchý nohy! Dokonce je tu oproti očekáváni stabilní telefonní signál, na to nejsme vůbec zvyklí, ve Wyomingu nebyl nikde, často ani ve městech. Využíváme toho k několika voláním domů.

V půl osmé potkáváme svého prvního SoBo thru hikera, kluka jdoucího z kanadské hranice na jih. Glider (70, USA), PCT class 1972 si sebou taky nese ukulele, ale narozdíl ode mne “plnokrevnou” koncertní velikost. Táhne sebou dokonce obří papírovej zpěvník. Tahle stará škola má neuvěřitelnou fyzičku. Trochu si posteskne, jak většina mládeže se superlehkou výbavou dnes hledá, kde najít nějakou zkratku, projít “CDT” třeba po dálnici, jen když to bude mít rychlejší a lehčí. On naopak nevynechá jediný kopec, a když zrovna po cestě žádný není, k nějakému si mimo trail dojde. Skvělej chlápek.

Před polednem nám život začínají otravovat čtyřkolkáři. Až posud jsme měli štěstí na samé slušné, ale tady se kolem nás většinou proženou v plné rychlosti a my zůstáváme zahalení oblakem prachu. Jen málo jich přibrzdí. Jsme rádi, když po obědě vyměníme prašnou silnici za lesní stezku.

Dostáváme se do Montany. A za chvíli opět do Idaho. Tohle neustálé přeskakování hranice nás teď čeká několik dní. Coninental Divide leží po následujících 300 mil právě mezi těmito dvěma státy.

Dnes pokračuji v poslechu na Smetanovské vlně Mou vlastí. Teda normálně jeho romanticko-sedlácko-národní notu nemusím, ale tady mne to najednou nějak dojímá. Nastoupáme si na hřeben a po pár dnech, kdy jsme byli převážně v “zeleném tunelu” se nám otevře výhled do kraje. V dálce zahlédneme mraky ze kterých vydatně prší a ty se rychle blíží.

V pět už je kolem černo, vzduch je najednou velmi dusný, komáři a ovádi se probudili ze spánku, vypadá to na pořádnej slejvák. Ale zázrakem se nám to vyhýbá, v šest už máme zase jasno.

Konečně dorážíme k vodě, další bude za 14 mil. Už se nám trochu pletou nohy, v Yellowstonu jsme odvykli vyšší kilometráži. Po přechodu silnice Highway 20 si na míli 2.069,6 nacházíme na (jak doufáme nepoužívané) lesní silnici nocoviště. Mimo ní je dost prudký svah. Rychle stavíme stany a vaříme večeři, obloha už zase černá, docela slušně hřmí.

Nestačíme se ani najíst a už začíná slejvák. Proti všem pravidlům chování v zemi medvědů dojídáme pod stanovou plachtou. Naštěstí jsme zase chytili jen kraj bouřkového mraku, po 15 minutách pršet přestává. V deset usínám tradičně rychle, jako kdyby mne někdo vypnul.

48 km (celkem 3.143 km)

Přidat komentář