V noci mne probudilo nějaké zvíře tím, že procházelo kolem stanu a zakoplo o vypínací šňůru. Vytrhlo tak kolík a stan mi začal padat na hlavu. Podle zvuku prchajících nohou to byla asi srna, nebo jelen.
Vzhledem k dnešní krátké trase, dopřávám si pozdní vstávání. A jak jsem si slíbil, ještě než vyrazím, zašívám roztrženou botu. Nechci to odfláknout, ty boty by mi měly vydržet ještě alespoň 360 mil. S výsledkem jsem celkem spokojen, ale otázka je, jak se bude prošitá síťovina chovat dále.
Vyrážím chvíli před osmou. Cesta opět vede kolem mokřin a mě tím pádem doprovází věrný roj komárů. Trail je ale pěkně udržovaný a tam, kde musí projít skrz samotný mokřad, je dokonce zbudovaný chodníček. To je luxus na poměry CDT nevídaný.
Ale i tak mám stale mokré nohy, dnes je to jeden brod za druhým.
Na trailu se objevuje čím dál víc medvědího trusu a tak ke zvonění rolničky přidávám i svůj zpěv. Zdá se že to funguje. Nepotkám ani medvěda, ani jiného hikera. Jediný kdo mne přeslechl a neutek, zřejmě protože seděl u hlučné peřeje, byl ze severu na jih směřující Nick (58, Austrálie). Šel CDT už vloni, ale kvůli infekci po komářím kousnutí nedokončil, tak si zbytek dochází letos. Dál zabíjím komáry s o to větší vervou.
Ve čtvrt na jedenáct překračuji hranici Yellowstonského národního parku. Mám téměř slavnostní náladu. Vždyť se jedná o nejstarší národní park na světě, založený roku 1872.
Dlouho jdu podél řeky Snake River, na jejímž břehu v poledne obědvám. Držím dlouhou siestu, do dnešního cíle to mám nějakých 11 mil.
Ke své nelibosti zjišťuji, že mé šití na botě nevydrželo, u Bati mne asi nezaměstnají. Podle očekávání nepovolilo vlastní steh, ale prošitá síťovina. Musím tedy doufat, že látková vrstva, která je pod ní, vydrží o něco déle.
Cesta dál kopíruje Snake River, občas těsně vedle ní, občas vystoupám do svahu. Překvapuje mne, že vůbec nikoho nepotkávám. Podle toho, jak bylo obtížné zařídit permit na umístění do campu, vzhledem k jejich údajné přeplněnosti, jsem si představoval, že to tu bude vypadat jako na krkonošské magistrále. A nikde ani noha. Ne že by mi to vadilo, naopak.
Před šestou se dostávám k jezeru Heart Lake, kde taky leží můj dnešní camp s romantickým označením 8J6.
Scházím k němu po drobné stezce, když spatřím proti sobě dosti svižně jdoucího Silvera (67, Florida). Camp prý už je plně obsazen. Člověk tam není žádný, zato obrovský grizzly. Silver líčí, jak na sebe 15 minut koukali a grizzly nechtěl pochopit, že narozdíl od nás nemá na tenhle camp permit. No ale hádat se s ním nebudeme. Přidávám se k Silverovi a míříme k dalšímu campu, vzdálenému 2,5 míle. Jmenuje se Beaver Creek Meadow Campsite a není tu živáčka. Je to moc pěkný místo. Známkou luxusu je přítomnost železných bear boxů, do kterých můžeme umístit jídlo a to nám ušetří práci s věšením.
Povečeříme spolu, pěkně si popovídáme a v osm se odebereme ke spánku.
Zítra mne čeká směšně malý kousek, ani ne 15 mil. Ale když jsem si vyřizoval permit, dostal jsem na výběr. Buď projdu Yellowstone za dva dny po třiceti mílích, nebo to takhle rozdrobím. Prý kvůli zmiňované přeplněnosti campů. No, po dnešku o ní dost pochybuji.
38 km (celkem 3.000 km)
tak tomu moc nerozumim. ja myslel, ze mate permit pro dany kemp a tady jste zvolili jiny. myslel jsem, ze ta moznost volby neni.
Oficiálně není. Takže ano, porušili jsem pravidlo, riskovali jsme pokutu. Ale raději riskovat pokutu, než se přetlačovat s grizzlym. Později jsem to v jiném parku konzultoval s rangerem a ten mi řekl: Safety first. Takže pokud by na nás přišel ranger, že spíme v jiném kempu, zřejmě by naše vysvětlení přijal. Ale kdo ví…