Budím se v pět, o dvacet minut probouzím podle dohody i Peppermint Skunka. Vycházíme v 6:10. Zpětně si gratulujeme, jaké jsme zvolili místo ke spaní. Téměř od první míle dnes procházíme spáleným územím.
A musel to být veliký požár, protože nám trvá skoro čtyři hodiny, než tohle smutné území opustíme.
Od počátku dne překračujeme potoky a říčky a dlouho se nám to daří suchou nohou, i když je to někdy dosti krkolomné.
Proto nás v půl desáté překvapí vzkaz od Zebry, že se jí nepodařilo přejít brod North Buffalo Fork. Šla zkusit jiné místo, ale prosí, aby na ní někdo počkal, pokud neuspěje.
Připisujeme, že to půjdem zkusit a že tam po té v případě úspěchu půl hodiny počkáme. To by ji mělo dát možnost nás zastihnout a překročit řeku v případě nutnosti společně, ve formaci (více lidí v řadě za sebou, vzájemně se držící). Brod ale není zdaleka těžký. Ano, je tu trochu prudký proud a voda je hodně studená, ale včerejší přechod Buffalo South Ford nám přišel těžší.
Na druhém břehu se sušíme a čekáme 40 minut, zda se objeví Zebra. Ale projde jen mlčenlivá Isabella. Už dávno jsem se dozvěděl od ostatních, že si vůbec nemám brát osobně, že se se mnou při setkáni na Great Basin odmítla bavit. Ona prostě nemluví nikdy a s nikým.
Všimnu si, že mám roztrženou jednu botu. Teda čekal jsem, že síťovina na povrchu začne brzy trhat, ale takovéhle poškození po stotřiceti mílích? U bot za 130$ je to trochu moc brzy.
V 10:20 pokračujeme širokým údolím, víceméně po rovině. Před jedenáctou docházíme Zebru. Tak jí ten alternativní brod skutečně vyšel. Pokračujeme ve třech, až do oběda.
Zebra obědovou pauzu odmítá s tím, že dnes musí udělat 33 mil, aby dostála svému yellowstonskému permitu a byla zítra na předepsaném nocovišti.
Od počátku cesty si nemohu vynachválit drobnou novinku ve své výbavě a tou je zateplení ešusu (“cozy”). Je to zdánlivá banalita a přiznám se, že jsem nad ním dříve trochu ohrnoval nos, když jsem ho u někoho viděl. To své jsem si udělal z termoizolačního materiálu koupeného v kutilských potřebách, ale stejně dobře by posloužila i vysloužilá alumatka. Za pomocí nůžek a lepící pásky jsem za deset minut vyrobil dvoudílné “hnízdo”, do kterého vkládám ešus s vařící se vodou a teprve pak do vody vložím jídlo, či ingredience, které chci “uvařit”. Samozřejmě o žádné reálné vaření nejde, jen o rehydrataci a ta se tím, že obsah ešusu zůstává díky zateplení déle vařící, značně urychlí. Překvapila mne výrazná efektivita zateplení. Jednou jsem nechal ešus s připravovanym jídlem stát v chladném večeru půl hodiny, než jsem se k němu dostal a i poté byl jeho obsah stále horký. Je to drobnost, ale těší mne každý den.
Po obědě se dostáváme do oblasti mokřin. Stezky samotné se to moc nedotkne, ta vede po jejich okraji, ale značně se znásobí přítomnost ovádů.
Ve tři začneme stoupat, potřebujeme se na 3,5 mílích dostat o 600 metrů výš. Cestou docházíme a předcházíme Zebru. Nahoře mi vítr přivane datový signál a já potřebuju nutně něco vyřídit, takže se loučím s Peppermint Skunkem. I on musí být dnes u yellovstoneské hranice, já naopak můžu zpomalit, protože můj první předepsaný camp bude 14 mil od kraje národního parku.
Sestupuji na druhou stranu hřebene a u potoka na míli 1.959 vařím ve čtvrt na sedm večeři. Když pak brodím na druhý břeh, prvně si při brodu sundám boty. Mám je suché a kousek za potokem to chci pro dnešek zabalit, tak ať je mám suché i ráno. Nacházím hezké místo, věším jídlo a před sedmou se ukrývám před komáry ve stanu.
Původně jsem si chtěl zašívat boty, ale dojde mi, že šití mi visí spolu s kartáčkem a pastou na zuby v pytli s jídlem na stromě. Už se mi ho nechce sundavat a znovu věšet, nechám to na ráno. Vždyť zítra mám před sebou jen necelých 21 mil. Ještě kolem projde mlčící Isabella, na mé halasné pozdravy jen kývne hlavou a já pak po chvíli strávené četbou spokojeně usínám před devátou.
43 km (celkem 2.962 km)