Postupně se budíme mezi šestou a sedmou. Cyklisté mizí rychle v dáli, zbytek chodecké party snídá z nakoupených zásob, já se jdu nechat nakrmit do Cowboy Cafe. Potkávám tam Seven Eleven, jak si s chutí dává snídaně dvě. A pak ještě koláč, pro které je tenhle podnik vyhlášen v širokém okolí.
Uvědomuji si, že se můj vztah k zastávkam ve městě dost mění. Donedávna to bylo nutné zlo pro získání zásob, případně nutné regeneraci. Teď mne začínají bavit, nejen kvůli odpočinku, jídlu a čistému oblečení, nejen kvůli tomu, že člověk lépe pozná, jak se tady žije, ale hlavně kvůli setkávání ostatním hiker trashem. Už se známe, počáteční ostych opadl a máme tu víc času si popovídat. Bárka našich hovorů se neplácá jen na mělčině témat jako: “v jakých chodíš botách?”, “Čím se živíš?”, “Co teď čteš?”, ale dostává se často na překvapivou hlubší vodu. Člověk jdoucí třetí měsíc má za sebou dost času na přemýšlení a tak, když je příležitost, rád formuluje, co se mu celou dobu honí hlavou. Překvapilo mne, jak je pro mnohé tahle cesta spojená s jejich vírou, či odpovídáním si na otázky po smyslu vlastního fungování ve světě. Podivná parta věčně hladových, špinavých a mudrujících tuláků.
Včera jsem se také dozvěděl špatnou zprávu. Twisted musel svoji cestu ukončit. Jeho zdravotní stav se nelepšil, spíš naopak. Jedno kousnutí klíštětem. Tohle je noční můra nás všech. Slyšel jsem o klukovi, který si vymknul kotník 50 mil před dokončení PCT. O to větší je dojití až do konce zázrakem pro všechny ostatní.
Po snídani jdu nakoupit zásoby. U jednoho krámu je hrdý nápis, že tam chodil nakupovat i Butch Cassidy. Na přebalení a přípravu bounce boxu si zalezu do laundromatu. Je tam klid, wifina a můžu si tam v klidu sníst druhou snídani, zakoupenou v krámě. A taky tu mají slušně vybavenou knihovničku.
Pak rychle na poštu odeslat balík 700 mil před sebe. Larry Boy tam balí tři resupply boxy.
Vycházím směrem z města. V rámci Duboise je totiž autostop zakázaný a policie to prý docela hlídá. Město je hodně roztáhnuté, šlapu 40 minut, když mi sama od sebe zastaví obytná dodávka. Dva kluci v ní sami dost chodí, tak dobře vědí, kam mám namířeno. Chvíli před dvanáctou už jsem na trailu. Začínám překvapivě prudkým stoupáním.
Je hezky, teplota na příjemných 21°C. Po třech mílích procházím kolem kolem usedlosti Brooks Lake Lodge.
Posléze i vedle velkého jezera, které ji dalo jméno. Kemp u něj ležící je plný prázdninových návštěvníků. Občas někoho z nich potkám na trailu.
Všude je varování o zvýšené medvědí aktivitě. Včera jsem si musel během telefonického vyřizování permitu vyslechnout “školení” jak se chovat při setkání s grizzlym. Ne že bych se dozvěděl něco nového, ale asi mají důvod to tu do lidí vtloukat horem dolem. Včera tu prý medvěd napadl jednomu rancherovi krávy.
Má rolnička zvoní na sto honů daleko, dokonce ji musím na chvíli utlumit, plašila dvěma jezdcům koně.
Komáři jsou dnes snesitelní, jen ti ovádi… S naprostou jistotou se usadí vždy vzadu na rameni, kam si člověk moc nedosáhne. Ještě že mám iPhone. Je sice celkem drahá plácačka, zato spolehlivá. Díky Steave Jobsi! Tvůj telefon je skutečně universalní nástroj.
Klesám a v půl čtvrté potkávám partu ve složení Lonestar, England a Peppermint Skunk. Přidávám se k nim. Několikrát vystoupáme na kopec, abychom zase sešli do údolí a přebrodili tam nějaký vodní tok. Poslední z nich, Buffalo South Fork, brodíme po šesté. Vypadá docela divoce, ale nakonec to není až tak nátočné.
England je někde pozadu, Lonestar se rozhodne zakempovat hned za řekou, my s Peppermint Skunkem ještě kousek pokračujem. V sedm večeříme u potoka a o míli dál si nacházíme plácek pro dnešní camp s výhledem do okolí. Už je tu zabydlený Purple Pants (63, Kansas City), ještě vyleze ze stanu, aby si s náma popovídal.
Jak nám přes den dávali komáři celkem pokoj, teď si to chtějí vynahradit. Rychle mizíme ve stanech. Usínám před desátou.
28 km (celkem 2.919 km)