Když se v jednu budím na dopsání deníku, už je po dešti a na obloze září hvězdy. Ráno je ale zase zatažené. Ideální den na zastávku ve městě. V 6:30 šlapeme. Mít mokré nohy po ránu jsem si zvykl. Ani brzké brody mi nevadí. Ale jít hodinu vysokou trávou plnou studené rosy v botách, které si zakládají na tom, že nejsou ani trochu voděodolné… Velmi osvěžující! Naštěstí pak přejdeme na lesní silnici / cestu a po ní jdeme až k našemu dnešnímu cíli. Aby nás to nemrzelo, začne nám v osm pršet.
Ale trvá to jen krátce.
V půl osmé jsme viděli u cesty tři stany, evidentně tradičnějšího řešení, včetně tradičnější turistické výbavy (rozuměj žádné ultralighty), kde se ještě vyspávalo. Co nád překvapilo víc je, že jídlo a kuchyňské potřeby vůbec nevěšeli. Jen je medvědům (a jiné zvěři) pohodili 30 metrů od stanu…
Po šesti mílích narazíme u cesty na jurtu k volnému použití. Vybavena je velmi spartánsky, ale co bychom za to dali potkat ji v momentě, když včera začínala bouřka.
Chvíli před desátou docházíme na míli 1.915,2 na Highway 26. Yogi varuje, že odtud je do 28 mil vzdáleného města Dubois, kam míříme, tradičně obtížný stop. Sundavám batoh, snažím se z něj vytáhnout svůj transparent “Hiker to town”. Peppermint Skunk mezitím zvedá palec a do šedesáti sekund nám zastavuje auto. Oklahomský indián, který je tu na srazu svého rodného kmene nás vykládá poblíž kempu, kde stojí několik teepee jeho lidu. Cestou do centra si na poště vyzvedávám svůj bounce box, potkáme tam Zebru, která si zrovna zrovna přebaluje svůj resupply box. Docházíme do první otevřené hospody na snídani, poprvé jsem se tu sekl s výběrem místa, bylo to trochu schmutzig. Ale zase zážitek svého druhu. Pak hned laundromat, kde mají k naší radosti i sprchy.
V půl jedné míříme do episkopiálního kostela St. Thomase, kde opět nabízejí ubytování pro CDT hikery a cyklisty. Zarazí nás Larry Boy sedící na zahrádce Cowboy Cafe, že mají ještě zavřenou kancelář, tak k němu přisedáme na oběd. Za chvíli se přidá i Zebra.
O hodinu později už nás v kostele uvádí do společenské místnosti farnosti sv. Tomáše sama farářka Melinda. Denně příjmou až 9 nocležníků. Pokud jich dorazí víc, přeposílají je do sousedního kostela jiné denominace, kde také nabízejí azyl.
Larry Boy usedá k místnímu piánu, Zebra míří do místní knihovny na internet a Peppermint Skunk a já se noříme do plánování další etapy.
Hlavní je zavolat na správu Yellowstoneského národního parku. Ukazuje se, že mají tento týden hodně narvané kapacity kempů a ty mají přísné limity. Člověk musí v rámci parku strávit noc přesně tam, kde má udělanou (a zaplacenou) rezervaci. Nakonec se nám to podaří vyřešit, ale znamená to pro mne jít menší denní kilometráž, než jsem plánoval a zdržet se tam tudíž o den déle. Ale strávit o den navíc v Yellowstonu vážně není největší tragedie na světě.
V pět vyrážíme s Larry Boyem na pivo do pitoreskního baru plného vycpaných hlav divé zvěře a stetsonů na hlavách návštěvníků. Po čase se přidá i Peppermint Skunk.
Hlad nás pak donutí k přesunu do ověřeného Cowboy Cafe na večeři. Po návratu do kostela si Peppermint Skunk balí své zásoby jídla na další sekci. A to včetně osmnácti vajec, která si uvaří natvrdo… Mne čeká nákup jídla ráno.
Usínám ve společnosti svých tří spoluchodců a čtyř cyklistů v půl jedenacté.
15 km (celkem 2.891 km)
Zdravím Jakube,
dva týdny jsem teď nesledoval Tvůj deník, tak jsem právě celý přechod Wind River Range přečetl pěkně najednou. Skvělý zážitek, opět jsem se utvrdil, že sem se jednou musím podívat!
Přeji krásné zážitky v Yellowstonu a třeba i nějaká zajímavá setkání s tamní faunou – samozřejmě z bezpečné vzdálenosti. 😉 Lehký krok.
Ta fotka z toho baru je top.