CDT 91. den

Na dnešek si ani nenastavuji budík. V půl šesté zaznamenám, jak se vedle balí Silver, má to dnes výrazně delší než já. A pak mne v půl sedmé probudí déšť. Je to jen přeháňka, ale vypadá to, že takovéhle počasí mohu očekávat celý den. Když se přežene, posnídám a v osm vyrážím. Před tím ještě ocením, že camp je vybaven i luxusní latrínou.

Když už jsem u tématu, první věc na kterou na trailu narazím je čerstvý medvědí bobek. Začínám mít pocit, že to dělají schválně. Vydělají se na stezku, pak se schovají do křoví a pozorují nás, jak se budeme tvářit. Určitě se u toho dusí smíchy.

Obcházím Heart Lake. Když jdu po plážičce, zasním se tak, že přejdu odbočku. Dnes to vůbec nevadí, stejně nevím co s časem. Dál pokračuji řítkým lesem, občas loukou.

Najednou mi zatrne: vidím pár metrů před sebou stoupat z trávy kouř. První co mne napadne je, že tady vzniká lesní požár. Rozběhnu se k tomu místu, abych se pokusil to uhasit, ale okamžitě mi dojde, jaký jsem trdlo. Vždyť jsem v Yellowstonu, v místě, které je víc než čím jiným proslulé především díky horkým pramenům a gejzírům. Docházím na místo a opravdu, je to průzračná tůňka, ve které se vaří voda. Takových míst potkám dnes ještě několik.

Ráno, když jsem čekal až přestane pršet, jsem si četl nějaké materiály od správy národního parku a tam jsem se dověděl, že zvonění rolničky bývá většinou tak tiché, že ho medvědi často přeslechnou. Přidělal jsem si tedy rolničku na hůlku, takže při každém jejím úderu o zem se ozve opravdu výrazné zazvonění. Mám teď chůzi značně rytmizovanou. Kroky jsou čtyři doby, těžké doby jsou zvýrazněné dopadnutím hůlky a na první dobu, začátek taktu, zazvoní rolnička. Po chvíli se přistihnu, jak střídám čtyřčtvrteční takt s tříčtvrtečním a dvoučtvrtečním. Obracím akcent z těžké doby na lehkou. A tak dále. Je to jako šamanský tanec, který má zahánět zlé duchy. Což vlastně sedí.

Potkal jsem pouze jednoho prázdninového výletníka a nemluvnou Isabellu. Už se ani nesnažím začít konverzaci. Jen na sebe mlčky kývneme. Obědvám ve dvanáct na palouku čtyři míle od dnešního cíle, kousek za Highway 89, která parkem prochází.

Dál je cesta velmi upravená, skoro jako bych se procházel Stromovkou.

Ve dvě docházím ke svému dnešnímu cíli, ke campu u Shoshone Lake. Mám pocit, že jsem u nějakého mořského zálivu. Asi hodinu sedím a jen koukám na vodu. Počasí se vyjasnilo, tak dojde i na koupání.

Postavím si stan, připravím si věšení jídla (jsou tu za tím účelem připravena dvě břevna připevněná v patřičné výšce mezi stromy). Mezitím dorazí na kánoi dva kluci, Scott (54, Washington) a Shoen (40, Colorado), se kterými budu dnes sdílet camp. Shoen žije v Grand Lake, kde jsem strávil dvě noci.

Kluci chytili velkou rybu, Shoen je profesí kuchař a tak ochutnám asi nejlepší jídlo na trailu.

Několik hodin prožvaníme, Scottův táta byl místním rangerem a tak má spoustu historek ze života v parku. Včetně té, jak se nějaký výletník probudil ve stanu s tím, že se k němu zvenku někdo tulí. Byl to medvěd. Zdá se mi to neuvěřitelné, ale Scott se dušuje, že je to pravda. Zahraju pár kousků na blechu a kluci mne ve finále dozásobí na několik dní jídlem – zítra končí a nechce se jim prý tahat přebytečné zásoby domů. Díky za vše Scotte a Shoene!

V půl osmé zalézám do stanu, v devět spím.

Zítra mne čeká zase krátká trasa s původně neplánovaným setkáním v jejím závěru.

25 km (celkem 3.025 km)