Protože spím u vody a na otevřeném prostoru, mám vysokou kondenzaci. A navíc mrzlo. Obloha je bez mráčku. Celou noc mě bolela hlava, to ten DEET. Vždycky jsem si myslel, že je nesmysl patlat si na tělo jed. Odstraním ledovou pokrývku ze stanu, balím, dělám si snídani. Poslední dny se budím hladovej, takže snídám ještě před vyjitím. Jen to kafe si dělám homeopatický, aby mi vyšlo i na oběd.
Vycházím v šest, zase začínám den brodem, pěkně širokým, na teploměru 6°C, ale ve finále je to docela příjemný. Poslední dny mám totiž docela rozbitý paty. Mám tam hluboký puchýře, který se nedají propíchnout. Přisuzuji to špatnému stavu bot, které jsou po 1.000 km už v dost žalostném stavu. Takže procházka studenou vodou je vlastně příjemná lázeň. Brodím pak ještě několikrát. A komáři jsou dnes natolik ohleduplní, že začínají útočit až v půl osmé.
V osm potkávám thru hikera Seven Eleven (je to sedmý syn z jedenácti dětí) (58, Kalifornie). Má úplně vybité baterky, tak mu půjčuji power banky, aby si alespoň dobil telefon.
Další tři hodiny jdeme spolu, konečně někdo, kdo je upovídanej, je to po tolika dnech mlčení příjemná změna. A má co vyprávět, prožil si toho tolik, že by to vydalo na román. Z dálky nás doplňuje řev jelenů. Cesta je mírná, stále míjíme spoustu jezer. Před desátou začneme stoupat na Hat Pass (3.309 m.n.m.). Těsně před vrcholem vytáhneme na slunce své promočené stany a spacáky, protože obzor se začíná mračit a kdo ví, zda bychom později měli šanci. Já si dělém velmi brzký oběd, později už se nechci zdržovat, rád bych se do večera dostal do města.
Po přejití sedla se ode mne Seven Eleven odpoutává. Já jsem zase zvolnil, protože kvůli bolavým patám dělám menší kroky. Zato mám pořád na co koukat. Winds jsou skutečně magický.
V půl dvanáctý skutečně začínají přeháňky, ale trvají tak hodinu. Pak je až do večera střídavě oblačno.
Ještě přeběhnu tři menší vrcholky a na míli 1.828,3 opouštím CDT. Musím sejít 11 mil po Pole Creek Trail na Elkhart Park Trailhead a sehnat tam odvoz do města.
Jdu podél rozvodněné řeky Pole Creek, užívám si její divokosti až do chvíle, než zjistím, že ji musím přebrodit. To ale až ve chvíli, kdy se vlévá do Pole Creek Lakes, takže je rozlitá do šířky a brod nebyl až tak obtížný.
Potkávám dost vyvoněných výletníků, trail je hezky udržovaný, krajina malebná, komárů málo. Často brodím.
Jen tempo bych chtěl mít větší, ty bolavý paty mi dávají zabrat. A hlavně se bojím, že při téhle rychlosti dorazím na trailhead příliš pozdě na to, abych chytil odvoz do 15 mil vzdáleného města. Leží totiž na slepé silnici sloužící pouze pro spojení města a trailhedu.
V půl osmé jakoby se komáři rozhodli dohnat vše, co za den odflákli. Nasazuji si bundu a headnet. Sice se dost potím, ale alespoň se z nich nezblázním.
Na trailheadu jsem ve 20:30, je tu úplně mrtvo. Auta tu sice nějaká jsou, ale lidi nikde. Jdu se podívat ještě na druhé parkoviště o 300 metrů dál, ale je to tam stejné. Vracím se, budu si muset najít spaní tady a zkusit to ráno. Najednou vidím vyjíždět jeep z prvního parkoviště. Sprintuju jak o život, zvedám palec a hned se hrnu k okýnku, jestli jedou do Pinedale. Jsou trochu zaskočeni, když viděli jak se k nim ženu. Mysleli, že mám v zádech grizzlyho. Ale nakonec mne naloží. Anastasia a Wayne tu žijí celý život, tak mi hned popisují okolí. Anastasia se chystá v říjnu do Prahy, tak si hned domlouváme pivo. Zastavují mi před episcopiálním kostelem St. Andrews o kterém vím, že umožňuje CDT hikerům přespání ve sklepní společenské místnosti. Nikdo tam není, ale je otevřeno a vidím tam několik batohů a na zemi karimatky a spacáky. Thru hikerské vybavení se snadno odliší od běžného kempovacího, takže vím, že jsem na správném místě. Nechám tu batoh a rychle se běžím najíst do sousedního pivovaru. Cestou potkám Larry Boye, a partičku dalších tří hikerů. Už jdou spát, dohadujem se, že se uvidíme ráno. Usedám na bar, dávám si obřího burgera se salátem a pozoruju cvrkot. Je tu dost živo, trochu jsem z toho vyplašen. Po desáté se vracím do kostela, tam už všichni spí. Je tam taky jeden bezdomovec, který se tam kdoví jak přimotal (ostatně dočasní bezdomovci jsme tu všichni), celou noc si povídá ze spaní, ostatních šest spáčů je tím dost buzeno, pořádně zabereme až když v pět ráno odejde na své pochůzky.
45 km (celkem 2.741 km)
jedním dechem…moc držím palce, ať Ti to šlape dál Jakube! (ta Tvoje orientace v terénu, čepice dolu!)
Jakube, s DEET pozor i na plasty… a tím myslím hlavně stan z cubenu a také membránové věci… DEET žere některé plasty… (a cuben to zrovna asi bude 🙂 ).
Jinak existuje varianta k DEET – jedna se o Picaridin (v Evropě Icaridin) – v US můžeš koupit picaridin od Sawyer. Picaridin nežere plasty a není u něj prokázána toxicita jako u DEETu (je to poměrně novinka… cca rok 2005, Německo). Je v průměru stejně efektivní jako DEET, takže jasná volba… málokodo to ví, ale DEET je už zastaralý…
Paráda Kubo, říkal jsem si, že si Winds zamiluješ! A jsem rád žes nepodlehl pohodlnosti a šel náročnější variantu přes Cirque of Towers. Člověk má těch kilometrů dost, ale stejně to stojí zato, viď 🙂 Držím pěsti ať koleno nestávkuje a ať se ti podaří pořešit ty puchýře! Díky za parádní čtení. Lehký krok ti přejí Lola a Footprint
PS: ten Picaridin od Sawyeru sice nefunguje tak dobře jako DEET (na komáry dobrý, ale Black flies ho docela ignorují…), ale pořád je to dost dobrý. Krom toho příjmně voní:-)