Zaspím. Budík mne nevzbudil. Taky jsem špatně dotáhl uzavěr lahve s vodou, když jsem z ní v noci pil a tak mám batoh a většinu oblečení dost promočené. Nejhůř ale nesu zjištění, že mi dochází kafe…
Snídám před vyjitím. Komáři jsou od počátku živí a i oni se dožadují snídaně. Znovu musím u jídla chodit, abych se jich alespoň trochu zbavil. Mám to dnes obohacené o extra dávku proteinů – řada komárů se mi utopila v kávě a ovesné kaši.
Vycházím až v 6:30. Naznám nic víc osvěžujícího, než začít den brozením studené vody. Obejdu jezero u kterého jsem spal, na jeho severním konci vidím pod lesem tři stany, ale podle typů to na thru hikery nevypadá. Stoupám. Cesta je kamenitá a těžko se hledá. Ale je to stejná paráda jako včera.
Jdu hodně pomalu, až do poledne to nebude o mnoho víc, než jedna míle za hodinu. Může za to jednak terén, ale i kochací zastávky a časté focení. V devět procházím prvním sedlem: Jackass Pass (3.289 m.n.m.)
Spouštím se do údolí k jezeru Lonesome Lake. Je to jak pohádková krajina, nemůžu být spokojenější.
Teda mohl bych, kdyby ti komáři dali pokoj. Jsem takový chodící komáři hřbitov, umírají zaplácnutím po desítkách za minutu. Často brodím.
Při dalším stoupání už se ani nenamáhám z hledáním cesty. Vím kterým průsmykem se musím protáhnout, mířím na něj, dělám si na té spoustě kamení vlastní serpentiny. Potkávám v protisměru místní partičku, co si vyrazila na tři dny. Holka co se s ní bavím okamžitě rozezná můj akcent a spustí na mne slovensky. Téměř po třech měsicích mám možnost si tu popovídat po našem a je to fajn.
Texas Pass (3.448 m.n.m.) procházím ve čtvrt na dvanáct, obloha se zatahuje.
Tady je klesání obzvlášť prudké, cupitám, abych nesjel. Posledních 100 metrů se sklouznu po zadku na sněhu.
Projdu kolem tří jezer a když v půl jedné na chvíli vykoukne slunce, obědvám a suším spacák. Než ale dojím, začne pršet.
Následující dvě hodiny se počasí rychle střídá, nevím jak se oblíct. Když si vezmu bundu, peču se ve slunci, když si ji sundám, rozprší se. Navazuji na oficiální trail na míli 1.800,8. V jednu chvíli je na všech světových stranách černé nebe, na východě a na západě hřmí, ale nade mnou je roztržená obloha a já kráčím po sluncem zalité louce. Ale štěstí netrvá věčně. V 14:20 mne bouřka dohání. Stále klesám, tak v tom pokračuji v chůzi, jen když se zablýskne, počítám jak daleko to uhodilo. Většinou ne blíž než 10 km. Zpívám si do pleskání kapek a bubnování krup lidovky a Zeus mne do toho arytmicky doprovází na perkuse. Za 20 minut dojdu do údolí, schovám se na kraji lesa a vyčkávám s výstupem na další kopec, až se to přežene. Za další půlhodinu to mizí. Kousek nastoupam a otevře se přede mnou víceméně rovina, plná jezer.
Připadám si jak před dvěma roky v Oregonu. Co míli, to jezero a komáří letky nepolevují ve stečích. Ve čtyři už to nevydržím a postříkám se DEETem. Zabírá to, ale pak mne z něj začne pěkně bolet hlava. Já vím proč se jeho používání bráním.
Stále brodím, občas se přežene přeháňka.
U Sandpoint Lake (míle 1.811,3) se v půl osmé zabydlím. Trochu tu nejprve profukuje a to drží komáry dál. Žel po osmé vítr ustane a jejich perutě jsou zpět. Alespoň na chvíli ještě vykouklo slunce.
Po té co se zavřu do stanu musím vybít spoustu nastěhovaných komárů. I pak to kolem mne bzučí jako v trafostanici, ale za moskytierou jsem v klidu. Usínám po desáté.
34 km (celkem 2.696 km)
Ahoj Kubo, zrovna ctu tvoji knizku o PCT, ktera by me moc lakala. Je to super napsane a tesim se az se zakousnu do tveho blogu. Zapad USA je pro me magicky a jsem rada, ze muzu tu cestu prozivat s tebou a pripominat si, kde jsem treba byla i ja, i kdyz jen autem 🙂 Moc ti drzim palce a at se dari.
Ahoj Kubo! Na komary jsme v Guatemale pred odjezdem i na miste jedli vitamin B (b-komplex), treba by to taky mohlo pomoc! Zdravim a tesim na pivko
O rok později po skutečné cestě se dostávám k tomuto deníku. 80 stran jsem vydržel nekomentovat, ale fotky z 81. dne… úplná euforie. Děkuji.
Krasne fotky 😉