Překvapuje mne, že ráno slyším zpívat docela dost ptáků. Ale vlastně jak jinak, přes den v tom vedru ani nepípnou. Taky bych se na jejich místě vyzpíval do zásoby. Vycházím v půl šesté.
První voda je ohrazený, a tudíž krav prostý potok o tři míle dál. Tam také posnídám. Mezi tím už slunce začalo rozpalovat pec Great Basin. Bere svou práci poctivě. V oáze u potoka je i pár stromů, vůbec se mi z ní nechce. Zdržím se přes hodinu. Dobírám vodu na dvacet mil a v 7:40 šlapu dál. V osm už teploměr ukazuje 30°C a stále stoupá. Naštěstí se pár stromů vyskytuje i v pěti dalších mílích, tak mám možnost si o pauze užít stínu. A opět si po spatření dalších potencionálnich zdrojů vody gratuluju, že jsem se raději předzásobil.
Pomalu mi začínají po tváři stékat čůrky potu. Přesto se dnes jde lépe než včera. Cesta je zajímavější, víc se klikatí. Občas se zvedne na nějaký kopec, takže mám i výhled do kraje. Už tu zas nejsou žádné stromy, zato lehce fouká (1 – 2 Bf) a to je také nadmíru osvěžující.
Na jednom kopci se opřu ve 12:30 o velký kámen a v plném slunci obědvám. Pokračuji dále po hodině.
Už jsem 48 hodin nepotkal živou duši. Začínam si připadat jako figurka v nějakém post katastrofickém románu, třeba v Cestě od Cormaca McCarthyho. Osamělá postava kráčí spálenou krajinou. A najednou se na obzoru vynoří pomalu jedoucí auto. SUV zaparkuje na malém kopečku 300 metrů přede mnou (míle 1.702) a vystoupí z něho dvě postavy. Můj uvařenej a halucinující mozek čeká, že vyndají síť, aby mne ulovili živého, to abych jim vydržel déle čerstvý, až mi začnou ujídat části těla. Oni místo toho roztáhnou pergolu a postaví pod ní židličku. Když prochazím kolem povidaji: “Ahoj, tak co si dáš?” “Cože??” “No pivo, limču, banán, jahody… Koukej si sundat batoh a sednout si pěkně do stínu.” Haymaker a Clare (27, Colorado) tráví víkend tím, že projíždějí Great Basin a u každého hikera zastaví a udělají mu trail magic. Prý už jsem dnes jejich patnáctý. Beru si od nich colu a za chvíli mi na klíně přistane i koláč se šlehačkou a jahodami.
O takovýmhle luxusním trail magicu se mi ani nezdálo. Oba mne mimo jiné informují o nedaleké water cash, kterou právě doplnili. Nechám si na mapě ukázat místo a pro jistotu si ještě napíšu míli, na kterém leží. Na křižovatce se silnicí, míle 1.707,3. Děkuju!!
Spokojeně míjím malé jezírko, které obklopují krávy. Tady jsem původně chtěl brát vodu, ale když je kus dále plná cashka… Jenže na míli 1.707,3 nic není. Ani na další křižovatce o 400 metrů dál. Co teď? Vracet se ke kravskému jezírku? Nechce se mi. V láhvi mi zbývá půl litru, k další možné vodě 5 mil. Piju v tomhle vedru sice víc neź jindy, ale risknu to. Ale k mému překvapení se po dalších 400 metrech vytoužená cash objeví. Na místě vypiju litr vody.
Mám pocit, že v dálce na severu už zahlédnu v oparu hory. Že už by to byl Wind River Range? Obloha se v půl šesté zatahuje, což je samozřejmě příjemné, i když teploměr i půl hodiny po té ukazuje 35°C. Mraky zmizí v sedm, ale to už nemá slunce takovou sílu.
Cítím, jak se mi navzdory všemu snažení opět zmenšil můj okrasný tukový prstenec – bederák mne začíná o bederní kost docela dřít.
Poslední voda dne je pro mne studna Weasel Spring na míli 1.718,3. Je za plotem, nějakou chvíli ji hledám, během čehož se parádně natáhnu mezi kravince, batoh mi letí přes hlavu. Naštěstí se to obejde bez újmy. Už jsem unaven. Nacházím studnu, dobírám vodu na noc a 12 mil a ještě popojdu pár set metrů, protože je tu cedule s prosbou, aby nikdo za plotem u studny nekempoval.
Tábor rozbíjím ve 20:20, později než obvykle. Rychle vařím. Bolí mne chodidla, chodím teď víc a jiném terénem, než jsem byl poslední měsíc zvyklý. Ale to se zase brzy změní. Hlavně že o kolenu teď už prakticky nevím.
Na obloze se formují dešťové mraky, raději si stahuji ze satelitu předpověď počasí. 10% šance na déšť. Vsadím na těch zbývajícich 90% a zůstávám po širákem. Usínám až v půl jedenácté.
55 km (celkem 2.549 km)