Noc byla extremě teplá. Po té co jsem v jednu dopsal deník (ano, stále se musím v noci na hodinu probrat, abych to zvládl), nemohl jsem pak dlouho zabrat. Možná za to mohlo i vylekání, když přeze mne přeběhl 15 cm velký brouk. Má zjitřená představivost v něm v první okamžik viděla chřestýše. Pořád mám v hlavě podobné noční chřestýší historky z pouště na PCT.
V 5:45 šlapu do města, po sedmé jsem v Rawlins a sedím u snídaně.
Pak nákup ve Walmartu: jídlo na 5 dní a ortéza na koleno. V půl desáté druhá snídaně a pak už šlapu v pálícím slunci silnicí skrz tohle velké roztahané město zpět do prérie.
Na míli 1.631,8 opouštím před polednem silnici. Stezka se chvílemi ztrácí, značení není dobré, většinou jen jeden kůl se značkou co půl míle.
Ale i ten často chybí, respektive bývá vyvracen na zemi. Zato když se trail změní v prašnou cestu, dorážím k ceduli s jasným poselstvím.
Podle mapy vede stezka přimo tudy. Po chvilce váhání pokračuji a cesta je lemována CDT značkami. Takže CDT hikeři jsou tu tiše tolerováni? Proč jsem se tom nikde nedočetl? Pouze Leyova mapa obsahuje za Rawlins obecnou poznámku, že CDTA vyjednala s majiteli soukromých pozemků možnost průchodu.
Po vyjití z rozlehléhlo oploceného území narážím na již státem vlastněném území na oázu. Je to oplocený plácek uprostřed nějž je studna se solární pumpou. Část vody je vyváděna i mimo oplocenou část. Vrt zřídila společnost snažící se zajistit vodu volně žijícím zvířatům a CDT hikerům. (Není to totéž??) Čistá a studená voda chutná naprosto skvěle. Z informační tabule se dočítám, že pár podobných vrtů bych měl podél stezky ještě potkat.
Co ale potkávám už teď jsou stáda divokých koní, volně se pasoucích v krajině.
Cesta se zcela ztrácí, pokračuji po pomyslné čáře vzduchem krajinou, kterou tvoří krátké terénní vlny. Oči fixované na kompas, 500 metrů klesám do miniaturního údolíčka, 500 metrů stoupám. A znova a znova. Teď jsem rád za zakoupenou ortézu s cítím, že se mi s ní jde výrazně lépe.
Nepříjemné je, že co chvíli nakopnu nějaký miniaturní kaktus. To pak musím zastavit, sundat botu a vytahat trny.
Na míli 1.644,1 scházím na silnici Highway 287 a asi míli jdu po ní. Dál ještě překonán jednu malou terénní vlnku a pak už šlapu po naprosto rovné placce. Rovně, jako když střelí, i vyšlapaná cestička se celkem daří sledovat. Jdu takhle tři a půl míle a pak to pro dnešek v osm hodin na míli 1.649,1 zabalím. Vařím večeři a opět si stelu na rozpálené zemi rovnou pod hvězdami.
Dnes je pohled na oblohu obzvlášť majestátný, protože svit hvězd není maskován světlem měsíce. V deset usínám s vědomím, že spím v nejluxusnějším hotelu světa.
41 km (celkem 2.437 km)