Nakonec to s tou rosou nebylo tak hrozné. Ano, spacák zvlhnul, ale přes den budu mít spoustu slunce k jeho usušení. K rannímu vstávání mi z dálky zpívá kojotí vícehlas. Snídám před vyjitím, u vody.
Polní silnička se vine stejnou krajinou jako včera, chvíli mám pocit, že šlapu na rotopedu ve stejných kulisách. Ale já přišel připraven. V Encampment jsem nastahoval nové audioknížky z cloudu. A taky oblíbené podcasty. Zejména intenzivně tu prožívám Border trilogy, podcast z dílny Radiolabu o nelegální migraci z Mexika přes poušť na americkém jihozápadě. Jednak jsem tam před nedávnem byl a místní podmínky (teploměr ukazuje 36°C) to také hodně připomínají. Jsem zaposlouchán tak, že málem přehlédnu chřestýše uprostřed cesty. Probere mne až jeho chřestění.
Nikde není kus stínu. Po té, co minu pár potenciálních zdrojů pitné vody, si gratuluju, že si nesu všechnu zásobu na dnešek sebou. Zdroje jsou dost nechutné.
Někde dokonce nacházím jen bílý plácek, pokrytý vrstvou soli, kterou voda obsahovala. Obědvám na kraji silnice v plném slunci. Potkávám neslyšícího SoBo hikera, lituji, že jsem se od Sáry nenaučil víc znaků, ale jemu to nevadí, evidentně dobře odezírá.
Jinak dnes nepotkám nikoho. Překvapuje mne, co tu žije vysoké. Co chvíli přede mnou prchá nějaký srnec, nebo jelínek.
A samozřejmě opět procházím mezi stády krav.
Ve dvě zapomenu na míli 1.613,1 sejít z cesty. Zjistím to, až když dojdu k asfaltové silnici. Zacházka 0,8 míle. Vracím se a pokračuji mimo jakoukoli cestu, přímo přes prerii. Značení je minimální, trochu se motám.
Kličkuji mezi nízkými keříky, oči upnuté na zem před sebe. Teď když vím o přítomnosti chřestýšů, každé zašuštění u nohou mne vyleká. Naštěstí jsou to vždy jen drobní hlodavci, kteří prchají pryč.
Za dvě hodiny docházím na další polni cestu. Procházím kolem parkoviště u dvou vyschlých jezer, kde je kryté sezení. Dnešní první stín. Chvíli si v něm odpočinu a pak se vyšplhám na malý hřebínek, podél kterého jsem celý den šel.
Jdu ještě kus, ale v sedm to míli 1.623,9 balím. Do města mi zbývá 5 mil a na obzoru už zahlédnu nějaké průmyslové stavby.
Raději od nich zůstávám dál a opět si stelu pod širákem. Oči se mi zavřou po deváté. Z města mi do usínání práská ohňostroj v rámci oslav Dne Nezávislosti doplňované troubením projíždějícich vlaků.
50 km (celkem 2.396 km)
Děkuji ti Jakube za tento deník. Když si ho den za dnem pročítám, tak se cítím skoro jako bych ten trail šel s tebou. Už asi rok mám absolvování CDT mezi svými sny a díky tobě jsem pochopil, jak funguje několik nejdůležitějších věcí včetně zásobování a posílání balíčků. Co mi ale ještě trochu vrtá hlavou, jak chodíte na záchod – ve tvé výbavě jsem nikde nenašel toaleťák?
Jinak, už se těším, až projdeš Great Divide Basin a dostaneš se do Wind River Range – tohle pohoří mě na celé trase fascinuje nejvíce, hned vedle Glacier National Parku. Držím ti palce, ať se ti dál dobře šlape a šťastně dorazíš na hranice s Kanadou.
Ten záchod by ne taky zajímal 😁 teda už vím, že je třeba si vyhrabat díru, ale co po vykakání, že? Máma mě vždycky utírala lopuchem, ale tady zadnej lopuch není …. 😂 a druhá věc jak pak s hygienou?
Snad Kuba odpoví 😁 Nebo nějaký jiný zkušený hiker 😊
Vykopat díru. Vykonat do ní co je třeba. Smíchat produkt se zeminou, aby se lépe rozložil. Utřít se lopuchem. Šiškou. Borovou větévkou. Oblázkem. Trsem trávy. Sněhovou koulí. Stromovou kůrou. V případě nutnosti začistit jedním malým ubrouskem. Ten pak uschovat do pytlíku, ten do druhého pytlíku a odnést do města do odpadu. Papír se díky chemickému bělícímu procesu v přírodě, zejména v pouštním a alpinském prostředí, rozkládá dlouho. Zasypat díru. Důkladně udusat. K desinfekci rukou užít hand sanitizer. Pro další studium doporučuji knihu Kathleen Meyer: How to Shit in the Woods: An Environmentally Sound Approach to a Lost Art.