CDT 73. den

Spalo se krásně, bylo takové teplo, že jsem se chvílemi odkopával. Jen ten kouř jsem cítil celou noc. V 5:30 šlapu. Zhruba po čtyřiceti minutách míjím Dodgeův stan. To jsem myslel, že půjde dál. V půl sedmé snídám, i když slunce ještě nesvítí naplno. Ale nechce se mi táhnout s vodou na snídani o moc dál.

Zpočátku ještě běhám nahoru a dolů po kozích hřbetech, občas lesem, občas na holém prostoru. Nicméně už se přede mnou rozprostírá zdánlivě nekonečná planina Great Divide Basin. Tahle veliká, vedrem a nedostatkem vody sužovaná planina ve výšce zhruba 2 km nad mořem mne bude obklopovat několik příštích dní. Sestoupím na ni krátce po deváté.

Budu muset dobře hospodařit vodou. Čas, kdy jsem se kochal dramatickými výhledy do okolí, rovněž na nějakou dobu skončil, budu si muset najít nějakou jinou zábavu. Zato si snad trochu odpočine mé koleno, které se mi stále připomíná.

Jdu po polní silnici, charakterem mi samotná cesta hodně připomíná Camino. Lehce se vlní, ale klesání a stoupání je po minulém měsíci prakticky neznatelné. Akorát tu na rozdíl od Camina není ani noha.

Na míli 1 571,6 stojím na rozcestí s těžkou volbou. Buď budu pokračovat oficiální cestou po prašné silnici dalších 45 mil, charakter krajiny bude stále stejný, já se budu další den a půl nechráněn péct a nebudu mít jinou zábavu, než vlastní myšlenky. Nebo zvolím alternativu z Leyovy mapy a budu pokračovat po asfaltové silnici. Bude to stejná nuda, méně vody, zato však o třetinu kratší cesta, pouze 30 mil do Rawlins. Řeším tohle dilema už dva dny. Většina lidí volí asfaltovou alternativu. Nakonec rozhodne pohled do kalendáře. Zítra je 4. července, Den nezávislosti. Pokud bych dorazil do Rawlins zítra odpoledne, asi bych měl problém s dozásobením na dalších 115 mil a musel bych tam zůstat do čtvrtečního rána. Nebo můžu jít o něco hezčí (a delší) cestou a ve čtvrtek ráno tam dorazit. Dlouho neváhám a pokračuji po polňačce.

Ve čtvrt na dvanáct docházím k dnešní první vodě, potoku North Fork Savery Creek (míle 1 573,5) a přestože je tak brzo, usedám do stínu keře, vařím si oběd a držím hodinovou siestu.

Odpoledne mne tahle monotónní cesta začne bavit. Vlastně to není tak hrozné. Ano, pohled do krajiny postrádá dramatičnost minulých týdnů, ale zas úplně bez zajímavosti to není.

Cesta mi hezky ubíhá. Za celý den nepotkám lidskou duši. Teploměr stoupá až na 35°C, pokožka mi začíná pěkně rudnout. Krém s faktorem 55 je evidentně slabý a to se mažu několikrát denně. Občas přede mnou nízkým křovím utíká vyplašený srnec.

Podél cesty jsou opět cedule varující před sejitím z cesty. Většina pozemků kolem jsou soukromé pastviny.

Proplétám se mezi stády krav. Ještě že to jsou jen krávy a telata, žádní bejci, procházím totiž nepříjemně blízko. A támhle projevuje jedna kravička druhé svoji náklonnost… Ok, takže jsou tu i bejci. Naštěstí v posledním úseku dne už žádné krávy nejsou, zůstávají za plotem.

Na míli 1 593,6 dobírám vodu z potoka Muddy Creek. Protéká pod malým mostkem, kde mají hnízda jiřičky. Pokřikují mi nad hlavou ve svém nekonečném letu. Mám před sebou dalších 35 mil s nekvalitními zdroji vody – pouze nádrže, většinou znečištěné od krav. Voda v nich je prý hodně alkalická. Rozhodnu se nabrat tady sedm a půl litru a zkusit s tím vyjít až do Rawlins. Během filtrace si vařím večeři, ale na spání se vracím asi o 200 metrů zpět, schovat se za terénní vlnu. Dost tady profukuje. Nakonec jsem moc rád, že jsem šel touto cestou. Je tu ohromný klid, užívám si západ slunce a „širokoúhlý“ výhled na oblohu.

Je zpočátku zatažená, ale pak se vyjasní a je plná hvězd. To si nemůžu nechat ujít, takže i přes vítr a vědomí, že tu padne hodně rosy, volím širák. A rovněž s povděkem kvituju, že tu není jediný komár. Usínám před desátou.

52 km (celkem 2 346 km)