CDT 35. den

Celou noc jsem se budil s tím, že cítím kouř blížícího se požáru. Byl to samozřejmě nesmysl, to se mne jen můj mozek snažil obalamutit. Ale příjemné to nebylo.

V 5:05 už naše čelovku ozařují trail. Víc než se sněhem zápasíme s kmeny stromů, popadanými přes cestu ve velkém množství. Na hřeben se vyškrábem o půl hodiny později.

Zůstáváme v úžasu stát. Je to jakoby si člověk nainstaloval na plochu monitoru tu nejkýčovatější fotku.

Ale žádná fotka nedokáže zachytit, co se kolem odehrává. Na to si sem musí člověk vylézt osobně. Z praktického hlediska jsme nadšeni, že hřeben na který míříme nemá skoro žádnou sněhovou pokrývku.

Nejvíc se nám ale uleví, že po lesním požáru není na obzoru ani památka.

S Down Timem se jde perfektně. Komunikujeme spolu kudy co projít, čekáme na sebe na komplikovanějších místech, umíme si navzájem hlásit překážky. Vlastně až teď mi dochází, že tenhle rozměr mi při cestě se Sárou dost chybí.

Velkou radost nám přinesl traverz po severní stěně, kde jsme očekávali komplikace. A ono nic. Jen trochu prudší svah pod námi. Včera mi Down Time přiznal, že vlastně trpí závratěmi, ale touha absolovovat. PCT a CDT byla silnější. Je to trochu divný, že s touhle dispozicí vyráží na takhle relativně vysoko položený trail, ale jeho touha ho absolovovat a odhodlání byli silnější. Má můj respekt.

Pak přece jen příjde jeden zasněžený úsek, sotva 300 metrů. Sníh je tvrdý, ve svahu, dost to klouže. Nasazujeme nesmeky, Down Time vytahuje cepín. Já si složím jednu hůlku, zabodávám ji do sněhu až po rukojeť, můžu se na ní klidně pověsit. Jdeme opatrně, ale jde to. Je pravda, že držím trakci o něco lépe. Snad proto, že mám oproti Down Timovi o pár kil víc a hroty nesmeků se mi líp zakusují do ledové krusty. Nebo na mne možná čtyři roky, kdy jsem se v pubertě věnoval lezení, zanechaly větší stopu, než jsem si ochoten připustit. Vytahuju foťák, ale pamětliv incidentu při brození dva dny zpátky se raději Down Tima ptám, jestli mu to nevadí. Necítí se v té situaci úplně komfortně a tak foťák zase schovám. Alespoň můžu víc kibicovat ve stylu “tělo víc do svahu, nohu níž, ruku výš…” Za 15 minut jsme na druhé straně.

Dál zase hrajeme hru „najdi si svůj trail“ pod hromadou popadaných stromů.

V osm pauzírujeme a s překvapením zjišťuji, že jsme ušli zatím jen tři míle. Snažím se to svést na “kochací zastávky”.

Ze zpráv které máme víme, že úplný závěr před Wolf Creek Pass je dost neprůchozí. Existuje mírnější varianta sestupu k západní straně nádrže Alberta Park Reservoir těsně před sedlem samotným. Ale jedna dvojice před pěti dny psala, že to bylo peklo. Už sice vím, že američané mají tendenci věci přehánět, ale rozhodujeme se to neriskovat a najít si vlastní cestu. Na míli 855,9 se od stezky oddělíme, nabereme kurz 330° na východní okraj nádrže a začneme se spouštět lesem dolů se svahu. Je to krásně průchozí, sem tam nějaký padlý strom, ale výrazně méně, než na trailu samotném. Za chvili už vidíme nádrž a v deset si na jejím kraji děláme kafe.

Pak už jen dvě míle silničkou skrz lyžařský areal a jednu míli po Highway 160 do sedla. Stop byl doslova nebesky rychlý, za dvě minuty nás nabírá mladej farář. Skáčeme na korbu jeho pick upu a už se vezeme 25 mil do Pagosa Springs. Teprve jak klesáme serpentinami o 1.150 metrů níž si uvědomujeme, jak jsme vlastně byli vysoko.

Sarah s Fiftym už tu jsou. Fifty jde do lepšího hotelu, my se tradičně podělíme o jeden motelový pokoj (Pinewood Inn). Sarah vypráví, jak je skrz požár provezl ve svém autě místní šerif. Oheň samotný už je pod kontrolou, ale hasiči prý hlásili, že letos očekávají “silnou sezónu”. V tomto ohledu je dobře, že jsme poměrně na špici CDT vlny.

Po nutné sprše se rozprchneme po vsi. Pagosa Springs je turistické horské město. Na první pohled je znát ohromný rozdíl oproti všem v Novém Mexiku. Tady není taková chudoba. Naopak. Jsou tu cítit peníze a prosperita, spousta krámů s outdoorovým vybavením, kavárny, hospody.

Navíc je v pondělí velký americký svátek, Memorial Day, všichni mají prodloužený víkend, tak je všude živo. Sarah se šla vykoupat do řeky do horkých pramenů, většinu pochůzek už má vyřízenu.

S Down Timem skočíme nejdřím na půl librovýho burgra a pak taky každý po svém. Jdu nakoupit, courám po městě. Po návratu na motel přepírám v ruce oblečení (laundromat ve městě před časem zavřeli), přebaluji, zašívám roztržené triko, odpočívám. Ze zahrádky sousední hospody k tomu vyhrávají bluesovou směsku dva muzikanti. Obloha se zatáhla, ale na déšť to nevypadá.

Nepříjemný je, že jak před námi není na cestě moc lidi (kromě těch, kteří San Juans přeskočili) nemáme žádné zprávy, jak to vypadá s průchodností v dalších úsecích. A místní varují, že dál na sever je sněhu hodně. Jsme tu na cestu po hřebeni prostě moc brzy. Dohadujeme se, že zpomalíme, teď už ale opravdu. Že nepůjdeme denně víc jak 15 – 17 mil, zastavíme klidně už ve tři a užíjeme si místa jinak než pohybem. Do dalšího města to máme 118 mil, tak balíme jídlo na osm dní.

Taky jsme zjistili, že naše mapy (Down Time má v papíru mapy Jonathana Leye, já Bear Creeks) jsou sice skvělé, ale popisují jen trasu samotnou a její bezprostřední okolí. Guthook stejně tak. Dokupujeme tedy mapy National Geographic, které zachycují širší okolí, včetně jiných cest vedoucích z hor dolů, kdyby se člověk potřeboval dostat z kopce jinde, než plánoval.

Ani se nenadějeme a je večer. Jsme líní a máme nakoupeno dost vlastních zásob, tak ani nejdeme na večeři. Já se jen po setmění trochu projdu, abych “nasál cvrkot” svátečně naladěného města. Po desáté se ukládáme k spánku.

18 km (celkem 1.210 km)