Večer bylo trochu chladněji a navíc jsem si nechal otevřený vstup do stanu. Tak jsem zkusil zopakovat svůj malý trik z PCT. Většinou spím tak, že mám pod sebou alumatku, na ní torzo karimatky. Kolem ní jsou obmotány dva tenké provázky, k nimž si připínám svůj quilt, abych si ho v noci neodhrnoval. Když si ale chci zvednout tepelný komfort, dám torzo karimatky dospod a alumatku vložím dovnitř quiltu, aby tak vytvořila chybějící „záda“ spacáku. A podle očekávání to fungovalo i dnes v noci.
V 5:35 vycházíme a Fifty (PCT class 2015) nastupuje na místo čtvrtého člena naší partičky. A zase je to zajímavej chlapík. Odsloužil si sedm let v armádě, včetně dvou turnusů v Iráku. Už dávno jsem si zvykl potkávat na místních trailech veterány. Pak dostudoval vysokou (spousta lidí tu chodí do armády proto, že ta jim na oplátku zafinancuje vzdělání) a poslední roky se živí jako projektový manager u velkých computerových firem jako je IBM, nebo Microsoft. A prý až si našetří, nechá toho a začne farmařit. Mám pocit, že takhle u nás uvažuje málokdo. Jednou automechanik, navždy automechanik… Taky je to první člověk, kterého tu vidím jít primárně podle papírové mapy, což je mi samozřejmě nadmíru sympatický.
Stoupáme a tam kde je sníh, je krásně tvrdej. Vlastně se zpočátku jde skoro lépe, než po odhaleném kamení. V jednom svahu partička nasazuje nesmeky, já jsem byl v tu chvíli vepředu, tak jsem to ani nezaznamenal. Ale krom tohoto asi 30ti metrového úzeku nejsou potřeba. Oproti včerejšku vane jen mírná bríza (1 Bf), teplota je na 11°C. V půl deváté přecházíme nejvyšším průsmykem dnešního dne – 3.755 m.n.m. Zažívám stejně opojne pocity, jako před dvěma roky na High Sieře.
S postupem času začíná sníh měknout a my se do něj víc a víc boříme. Proto si také hledáme vlastní stezku, podle průchodnosti terénu. Třebas to znamená obojít nějaký vrchol po opačném svahu, než vede trail. Nevyhnem se tak ani občasnému prodírání křovisky. Ale furt je to zábava. Dojde i na sklouznutí po zadku po zasněženém svahu.
Před polednem scházíme na míli 819 před Blue Lake z trailu. Dál prý totiž následuje technicky obtížný úsek s kontinuální sněhovou pokrývkou a brodit se po pás v rozmoklém sněhu, u kterého podle lavinového varování hrozí, že se co chvíli utrhne, není dobrý nápad. No, možná kdybych se rozhodoval sám… Ale byl jsem přehlasován. Jako všichni před námi míříme na níže položenou alternativu vyznačenou v mapách Jonathana Leye. Ale předtím si ještě dáme 90ti minutovou siestu spojenou se sušením mokrých nohou a spacáků.
Nohy nám po vyjití vydrží suché tak 2 minuty. Trvá to asi další hodinu, než se dostaneme ze zajetí čím dál víc bořícího se sněhu a bláta.
Znovu si hledáme vlastní cestu a někde se musíme i vracet, protože pod námi se objevuje příliš prudký sráz.
Konečně se dohrabeme do údolí, kterým protéká říčka El Rito Azul. Má docela divoký proud, ale brodíme ji na docela mělkém místě.
Sestupujeme podél ní stále níž. I tady je tu a tam sníh a hodně vody na cestě, ale to už je jen maličkost.
Horší je brod o dvě míle dále. Tady už je říčka pěkně rozparáděná. Spolu s Fiftym přebrodíme celkem snadno, ale Sáře s Down Timem se do toho moc nechce. Tak se s Fiftym postavíme zpět do koryta, abychom byli po ruce, kdyby něco. Když mají Sarah a Down Time nejhorší část za sebou, vytáhnu foťák, abych situaci zachytil. To už Sáře bouchnou saze a pošle mne i s foťákem tam, kam slunce nesvítí (samozřejmě to interpretuji velmi nepřesně, ale mohly by to číst děti).
A má samozřejmě naprostou pravdu. To, co mě připadá jako bezpečné, kde mi sahá voda do půlky stehen, tam ji ona má do pasu a proud s ní cvičí výrazně víc. A můj úkol není to fotografovat, ale mít obě ruce volné, kdyby byly potřeba ku pomoci. Naštěstí vše dopadá dobře a všichni jsme za chvilku bezpečně na druhém břehu.
Na místě zvaném Three Forks, kde se El Rito Azul vlévá do Conejod River (3.100 m.n.m) se uvelebíme k odpolední kávě.
Po další míli po toku řeky docházíme na trailhead a dál pokračujeme po silnici k přehradě Platoro Reservoir. Fifty by chtěl pokračovat do stejnojmeného městečka (Platoro) umístěného u hráze, ale nám se nechce. Vždyť jsme včera jedno město opustili a radši bychom zůstali na venku. Nakonec to i on sám rád musel uznat. V šest stavíme stany těsně před místem, kde řeka vtéká do nádrže a asi jsme si nemohli vybrat lépe.
Koukáme na řeku a na život kolem. Pod vedením zkušeného Down Timova ornitologického oka pozorujeme orly bělohlavé za řekou, jeleny v údolí, až málem přehlédneme srny, které se objevily 30 metrů za našimi zády.
K spánku se ukládáme v osm. Jedinou stinnou stránkou tohoto místa je, že se po západu slunce zvedne katabatický vítr (studený vítr tlačící se dolů z horských svahů). Ale stojí nám to za to.
34 km (celkem 1.154 km)
To je krásný!
Naprosta nadhera! Pristi tyden budu mit konecne tvoji knizku o PCT nemuzu se dockat! Drzim palce a stastnou cestu!
To je taková nádhera ty hory a vůbec vše!!
ja vim, ze jsou sneznice tezke, ale nevyplati se s nima po urcity usek tahnout? hned by byly hory schudnejsi a nemuseli se volit alternativni trasy mimo jiste krasny hreben nebo cekat tydny az odtaje snih.
Tam kde se na sněžnicích projít dá, se rozhodně vyplatí je nést. To byl taky důvod, proč jsme je měli připravené a počítali jsme, že si je přes Colorado poneseme. Ale sněhová situace těsně před odletem ukázala, že je můžeme nechat doma. Pak jsou úseky, a ano, jsou to právě ty nejvýše položené, které se za velkého množství sněhu nedají projít ani se sněžnicemi. Možná se pletu, možná jde vše, ale vycházím ze zkušenosti jiných.