Přes noc zase mrzne, ale není to tak hrozné, jako včera. Ráno se posuneme o 0,3 míle k prameni, u kterého se zrovna probouzí Commander a dobíráme vodu na celý den. Můj zázračný filtr už je taky pomalý, ale alespoň je to stále bez námahy. Zpětně ho proplachuji, jak výrobce doporučuje, po každých osmi litrech. Vůbec všichni mají problém a myslíme si, že na vině je voda ze Snow Lake. Musel tam být nějaký sediment, který je znehodnotil. No na to, že si část z nás pořizovala nové filtry v Silver City je to docela rána.
Dojdeme na rozcestí, kde se napojíme na oficiální trail (míle 352,4). Máme radost, jdeme pohromadě celá skupina a veselé si povídáme. A co se stává, když si dobře povídáme? Správně. Zapomeneme odbočit. I tentokrát je to zacházka 2 míle, tedy 40 minut.
Z lesní prašné silnice scházíme na úzký trail a za chvíli už běžíme po hřebeni. Zachytím na chvilku signál a tak nechám partu jít napřed a uplouduji blog. Dál je to vlastně pořád po hřebeni, resp. začíná nám hra nahoru dolů. Už se chtělo po tolika dnech roviny věřit, že k tomu nedojde.
Zbytek party dojdu až při obědové pauze. Dál je to v podstatě stejný. Mám pocit, že nám kopce dávají všem docela zabrat (motáme se kolem 2.500 m.n.m). Docela unaveně vypadá i sedmdesátdvouletý kluk zvaný All The Way (USA), který když vidí můj “vietnamský” klobouček zahaleká: „Charlie, Charlie!!“ Prý mu to připomíná časy, kdy běhal džunglí s daleko těžším batohem na zádech. A hned nám ukazuje fotku z Vietnamu, s padesátikilovou vysílačkou na zádech. Chce dát celou CDT, věk nevěk. V sedmdesáti dal PCT (all the way) a dva roky před tím AT. Je nezdolnej, teď ho ale berou záda. Domlouváme mu, ať na nejbližší silnici dostopuje do města a staví se u doktora, že to možná není úplně dobrý nápad, jít v tomhle věku takovouhle štreku, ale on se jen směje. Tak mu alespoň necháváme nějakou vodu z našich zásob a hrst Ibuprofenu. Šlape, s ohledem na věk a na bolavá záda, neuvěřitelně svižně.
Kolem čtvrté narazíme na dvojici ornitologů provádějící monitoring vzácné sovy (Mexican Spotted Owl), kterou jsme, jak víme díky ornitologickým znalostem Down Tima, slyšeli předevčírem u řeky.
Tihle dva převezmou na chvíli profesi Trail Angelů a podělí nás kompotem ze svých zásob. Ještě jeden trail magic najdeme asi o 40 minut dál. Šipky s nápisy z klacků na zemi upozorňují, že se blíží “snack tree”. A skutečně, ba jednom stromku visí pytlík s chipsama. Evidentně jich tam původně viselo víc, jak dokazují drobky podél cesty.
V 18:30 potkáme kluka z Francie – Nemo (45) a spolu docházíme k cíli dnešní cesty – obrovskému tanku (míle 374,9) kde je překvapivě čistá voda, což dokazují v ní se prohánějící rybičky.
Tohle je to nejabsurdnější akvárium co jsem kdy viděl. Steleme si na přilehlé louce, filtrujeme a vítáme další příchozí.
Postupně doráží Commander, Natural a po setmění i Drew (60, Hawai), kterého poslední dva dny potkáváme. Každý chtěl na noc dorazit až k vodě. Všichni si dnes (kromě Nema) stelou pod už zase jasnou oblohou.
41 km (celkem 488 km)