CDT 2. den

Kdykoli otevřu oči, hvězdy nade mnou jasně září a z dálky zní táhlý vícehlasý kojotí zpěv. Vstáváme ve tři čtvrtě na šest. Rozhodujeme se pro snídani před vyjitím. Tank je plný dobré vody. Věž s větrníkem ještě stojí, ale větrník samotný už je na hadry. Pumpa čerpající vodu ze země je dnes poháněna solárním panelem. Tyhle nádrže jsou tu jako napajedla pro volně pasoucí se dobytek. Jak ta zvířata dokážou v těchto místech přežít, nechápu. Při těch teplotách a bez kousku stínu musí být steaky z jejich masa well done ještě dřív, než je naporcujou.

Využívám benefitu cesty ve dvou a filtruju Sářiným filtrem. Litr za minutu. Paráda.

Před sedmou šlapeme a cesta se dnes hledá výrazně lépe. Na míli 25,9 nacházíme druhou water cache. Je tu spousta čisté vody, a tak s ní zpětně proplachuji svůj filtr. A světe, div se, už zase funguje.

Na rozdíl od včerejška je nebe vymetené, a tak slunce začíná pařit už docela brzy. Sára si nese slunečník. Ten je na dlouhých trailech překvapivě často k vidění. Jenže ji nebaví mít jednu ruku plnou a nemoci používat obě hůlky. Chvíli na to koukám. Pak vytahuju ze svého repair kitu kloboukovou gumu (guma obalená textilií) a vytvořím soustavu smyček držící slunečník na batohu v požadované poloze.

Já mám místo slunečníku špičatý „vietnamský“ klobouk od ZPacks. Zpočátku jsem s ním trochu zápasil, ale poté, co jsem si (opět za pomoci kloboukové gumy) vyladil uchycení podbradku, funguje excelentně. Nejraději mám, když je slunce v zátylku a já mám klobouk volně posazený za hlavou jako „svatozář“. Dělá tak dostatek stínu a přitom mi proudící vzduch udržuje hlavu suchou.

Teplota nemilosrdně stoupá (38 °C). Sáře naopak klesá nálada pod bod mrazu a s ní i její tempo. Tak pravda, tohle není úplně kanadské klima. Ale stejně mne to dost překvapuje. Čekal jsem, že já budu ten pomalejší. Vždyť doma běhá horské ultramaratony. Když jsme v lednu výletovali v Kanadě, byl jsem to já, kdo povlával na chvostu s jazykem na vestě. Navíc už musela stejnou situaci zažít jako já v jižní Kalifornii. Záhy se vše vysvětluje. Nezažila. Na PCT začínala 14 dní přede mnou (7. 4.). A těch 14 dní znamenalo zásadní rozdíl v teplotách. Takže teď ji to sráží ke dnu. Mě horka nevaděj, naopak si v nich libuju. Jak už jsem tu jednou zmiňoval, možná za to může studenej odchov. Po dětství straveném v bytě bez topení prostě vysoké teploty miluju. Možná mají vliv měsíce strávené v horké Gruzii nebo na tuniské poušti. Nevím. A nevím, jak Sáře pomoci. Na zítřek musíme vymyslet jinou strategii, takhle to nepůjde. Děláme několik přestávek, ale po stínu ani památka.

Náladu nezvedne ani má hra na „blechu“. Dochází nás Commander. Taky má dost. Chvíli si s ním povídám a pak nám zase zůstává v zádech. Nechávám Sáru jít přede mnou, aby si sama určovala tempo. Udržuju si odstup alespoň 50 metrů. Když jsem před ní nebo mne cítí za zadkem, má podvědomou tendenci zrychlovat a já nechci, aby se cítila pod tlakem.

Stane se zázrak. Na míli 36 narazíme ve tři čtvrtě na dvě na osamělý strom a bez zaváhání si v jeho stínu steleme.

Dochází nás Blast (55, Kalifornie), ten kluk, kterého jsme včera potkali, když kempoval. Klube se z něj velkej sympaťák. Asi 20 minut si povídáme. Hodně pracovně cestoval, dlouho pobýval v Asii, ale dobře zná i Prahu. Vyrůstal v Mohavské poušti, a tak tohle vedro dobře snáší. Za chvíli projde i Commander. My si ještě trochu přispíme, dokud největší vedro neopadne (15:45).

Dám Sáře 15 minut fóra a pak v téhle nekonečné rovině sleduji, jak její světélkující deštník bliká jako vzdálená světluška. Znovu se sejdeme o 45 minut později (míle 39,1) u další vodní pumpy.

Přestože je to de facto oáza, vůbec to tak nevypadá. Ano, je tu pár stromů poskytujících stín, ale je to především království místních krav, které nás zpovzdálí nevraživě pozorují.

Blast a Commander tu odpočívají. Naštěstí je voda hnaná pumpou do malé plechové nádržky a z té teprve přepadá do kaliště. Takže se stačí vyhnout včelám, které nádržku obsypávají, a nabíráme si dost dobré vody. Pokračujeme dál, nicméně já se tam ještě po pěti minutách vracím pro zapomenuté hůlky.

Zbytek dnešní cesty je pěkný a trail se pro jednou neschovává. Ještě jednou míjíme kempujícího Blasta.

V 19:40 končíme u třetí water cache (míle 45,4). Je tu pěkný plácek a taky Moose (50, USA), silnější kluk, co vyrážel o den dřív a vypadá dost zbědovaně. Není divu. Jeho batoh je velký jako naše dva dohromady.

Dnes si pod širákem steleme oba. Vaříme večeři, dobrá nálada je zpět. Plánujeme vstát brzo, a tak nechávám dopsání deníku na zítřejší siestu a chvíli po deváté disciplinovaně usínáme.

37 km (celkem 73 km)