Takže dnes už naostro. Vstát v 5:45, a v 6:30 nasednout s dalšími šesti šťastlivci do dvou čtyřkolek. Batohy zůstávají na korbě, pořádně zabalené do odpadkových pytlů, cesta bude opravdu prašná. Sedíme v autě se Spreadsheetem a Mulch (51), manželským párem z Ohaia. Už nás nepřekvapuje, že i oni šli PCT 2016. Zdá se, že je to určité paradigma. Loni na CDT startovalo 300 lidí, ale s rostoucí popularitou ostatních dlouhých trailů se bude toto číslo nejspíš zvětšovat. Čekal jsem, že nás povezou nějací vysvalení chlapi ale ne, jsou to dvě celkem křehké holčiny. Ale řídit teda uměj.
Brzy pochopíme, proč je tohle svezení na začátek trailu tak drahé (120$). Nic jiného než čtyřkolka by tuhle prašnou cestu přes výmoly nezvládlo.
Místy si držíme rychlost 20km/h. Na Matějské bychom za takový zážitek taky zaplatili těžký prachy. Cestou potkáme několik aut border control. Taky plníme vodou water cash na míli 14. A pak to po třech hodinách divoké jízdy přijde. Monument na místě zvaném Crazy Cook (váže se k tomu nějaká historka o kuchaři, který ne úplně dobře vařil a byl na to konto zastřelen – divokej západ).
Přesně po dvou letech a jednom dni opět stojím na hranici USA a Mexika, jen skoro o 600 mil východněji. Dotknout se země za plotem, překonat vzrušení. Dotknout se jižního monumentu, udělat si fotku. Náš “Team No Zero” je připraven vyrazit. Ano, ještě se fotíme s ostatními včetně jedné z našich řidiček.
Vytáhnu přišerně rozladěný ukulele, Sarah kazoo. Od rozechvění pletu několik písniček dohromady, slova patlám pátý přes devátý. A pak cvak, a ten okamžik je pryč. V jedenáct už šlapem.
Brzy se Sárou osamíme, většinu necháme za sebou, jen před námi pádí svižným tempem pouze Commander (25, Virginia). Hned zhruba po šesti mílích zjišťujeme, že trasa trailu úplně nesedí s mapou podle které jdeme. Naštěstí v této první části je relativně slušně značený. Cesta je celkem vyšlapaná a místy dost široká.
Je překvapivě pod mrakem, ale to se do devedesáti minut změní. Mraky se rozeženou a slunce do nás praží tak, jak se to tu od něj očekává. Ale jde to: 30°C je celkem milosrdná teplota. Prvních 14 mil máme v půl páté za sebou, s jednou desetiminutovou zastávkou.
U water cashe potkáme Commandera, půl hodiny si odpočineme a lehce poobědváme. Spousta lidí tady tráví první noc, nám se ale ještě chce šlapat. Dál už je cesta divočejší. Stezka se těžko hledá, neustále se ztrácí a značení už je řidší. Jsou to jen 160 centimetrů vysoké sloupy zasazené do země, zhruba v intervalech 500 metrů. Většinou si je člověk plete s nějakou rostlinou. Navíc se v téhle rovině, kde se nedá moc chytit nějakých orientačních bodů, blbě se naviguje podle mapy a kompasu. Obzvlášť když víme, že mapě nemůžeme úplně věřit. Není divu, že si to tu někteří usnadňují chůzi po prašné “silnici” po které jsme přijeli. Ráno jsme na ní cestou k monumentu pár lidí potkali. Nás ale zatím tahle hra na schovávanou baví, i když to znamená, že našlapem víc, než nám říká mapa. Sáře je trochu blbě od slunce a tak chvíli odpočíváme. Za námi už asi tři hodiny hromy divo bijů. Obloha nad Mexikem je ocelově šedá a z dály pozorujeme provazce padajíci vody. My tomu naštěstí unikneme, jen občas na nás padne ojedinělá kapka.
Procházíme kolem jednoho zakempeného kluka a posleze mineme i stejně jako my se motajícího Commandera. My ale máme dva páry očí a tak se nám cesta lépe hledá.
Tma tady padá brzo a my chceme ještě dojít k vodnímu tanku s větrnou pumpou asi míli od trailu, zhruba na úrovni míle 22,1. Když už je šero takové, že stezku prostě nevidíme, udělám si náměr na kompas a jdeme zhruba dvě míle jenom na něj. Trochu nás znervózní, když v našem kurzu vidíme světla parkujícího auta, která posléze zhasnou. Víme, že v této oblasti se hodně pašují drogy z mexické strany a o setkání s někým, kdo sám nechce být potkán moc nestojíme. Nasazujeme čelovky a nastavujeme je na co největší jas. Nejen proto, že už se zcela setmělo, ale také abychom na svou přítomnost případné nekalé živly upozornili a dali jim možnost se včas zdekovat. Trochu doufáme, že to budou chlapci z druhého břehu zákona. A skutečně. Když v devět dojdeme k větrné pumpě, v záři čelovek se objeví auto border control. Jdu se s pohraničníkem domluvit, jestli mu nevadí, že tu zakempíme. Je úplně v pohodě, jen nás varuje, ať si dáváme pozor na pašeráky. My si říkáme, že se k nim člověk musí chovat jako k divoké zvěři. Nevšímat si jich. Oni sami o setkání nestojí.
Protože hrozí déšť, stavíme stany. Večeři odbudeme GORPem. Filtruji vodu, ale moc mi to nejde. Před odjezdem jsem zapomněl zkontrolovat průtočnost filtru – na procházkách v Čechách používám steripen. Dořeším to ráno. Pohraničník odjíždí a já si, přestože mi stojí stan, stelu pod širákem. Kdyby něco opravdu přišlo, přesunu se pod plachtu, ale první noc na trailu si přece usínání pod hvězdami nenechám ujít. Sarah usíná jen co v půl desáté zalehne a já ještě dvě hodiny datluju deník. Ztichlou krajinu kolem osvětluje dorůstající měsíc a já se asi nemůžu cítit šťastnější.
36 km
22 mil první den? parádní začátek 🙂
Sára a Jakub.
Budu na Vás myslet každý den.Přeji šťastnou cestu .God with you. mum
Ahoj Kubo,
přeju šťastnou cestu, lehký krok a ať dojdete až do vytyčeného cíle! A dodatečně ještě jednou díky za rady ohledně PCT z březnového setkání.
Zdravím z Wrightwoodu.
CDT zdraví PCT! Kdybych Ti to nepřál, tak bych Ti to záviděl 😉
A je to tu! Moje ranní tradice s deníkem. V myšlenkách na trailu s vámi celá rodina, zase se to Jakube skvěle čte. Obdivuju tvůj morál psát tak obsáhle a čtivě na konci dne po tolika mílích. Ještě týden budem na stejným kontinentu, pak to tu musíme zabalit, ale díky tobě a Sáře tu budem dál. Jako před dvěma lety. Hike your own happy hike!
Kubíčku mě to strašně baví jseš hotovej Hemingway. Krásný!
Super čtení Jakube díky ti za něj a hodně štěstí na cestách ☺
Právě jsem dočetl kníhu o PCT, která mě vážně zaujala, a když jsem uviděl čerstvé příspěvky z CDT byl jsem radostí bez sebe. 😀 Držím palce. Šťastnou cestu.