SNT 11. den

Sázka na les vyšla. Nejen že jsem neměl tarp mokrej od rosy, ale ani od kondenzace. A zdál se mi neuvěřitelně živej sen. Jako každou noc tady. Večer se na spánek těším jako do kina. Nejabsurdnější byl ten, kdy se mi zdálo, že jsem herec (teda pocit to byl strašnej, kamarádi herci prominou) a zkouším v Dejvickým Divadle. Simona Babčáková na mne ječela, že furt málo improvizuju. A já se tak styděl… To jsem se probudil s úlevou, že pořád ještě dělám něco co umím.

V 5:30 šlapu, ale minu most přes řeku a tak se musím vracet. Na druhém břehu mne čeká lesní asfaltka, civilizace se blíží. Alespoň že je hezky. Posnídám a po 5km se vracím na lesní cestu. Trochu se motám, cest spousta, značení žádné. Teda ono se nakonec nějake ukáže, ale těžko říct kam vede (taky mne jednou svede pěkně blbě), takže zase mapa, kompas a průvodce. Ale alespoň je pořád na co koukat.  

 

Dám si ohromný oběd, resp. jsa poučen z předvčerejška: Skotskou snídani, tu většinou servírují celý den. A je to zaručeně nejkaloričtější bomba, co za ty peníze člověk pořídí. A kafe v ceně. Mám pocit, že se po ní nehnu. Ještě dokoupit jídlo v krámě a v jednu vyrážím dál.

 

Pak se konečně dostávám zase do mokřin. Průvodce varuje, že budu muset několikrát brodit řeku, ale vždy to zvladnu po kamenech suchou nohou. No suchou… ona je beztak mokrá z té mokřiny.  

 

Asi po dvou hodinách zcela ztrácím cestu a tak se orientuju jen na základní prvky v krajině: nechat tenhle les po pravé ruce, za támhletím pahorkem doleva, řeku překročit až se stočí na západ a za ní bude pod strání silnice…. a ono to vychází.

 

Když se znovu dostanu k pastvinám, mám ještě jednou možnost pozorovat ovčáckýho psa v akci. Takovej drobeček to byl, doma bych řekl vesnickej ořech. A ten před sebou hnal šedesátihlavý stádo, lítal ze strany na stranu, jako by nic. Ovčák si ho jen usměrňoval pohvizdováním. Deset minut na to s obdivem zírám.