PCT 37. den

Posted on

Doplním vodu na plný stav a v sedm vyrážím na nejdelší suchou pouštní etapu. Les postupně ustupuje, krajina se začíná vlnit, na obzoru se objevují hory. V devět si vylezu na skalku s výhledem a snídám. 

Pak se stromy ztrácí úplně. Na registru na míli 616 nechávám Honzovi a Kristýně vzkaz, kde budu spát.

Teplota stoupá na 33°C. Zrovna když se rozhlížím kolem a říkám si, že se to tu konečně podobá poušti jak ji znám z Tebagy v jižním Tunisu, kde jsem strávil skoro čtvrt roku, málem znovu šlápnu na chřestýše.

Byl blíž než metr, slunil se na rozpálené stezce. Těžko říct, kdo se lekl víc. On se okamžítě stočil do obranné pozice, výhružně zvedl hlavu a chřestil ocasem, já spěšně vycouval a pak ho v uctivé vzdálenosti obešel. To má člověk z toho, že kouká po kraji.

Připaluje jako první dny a stín nikde. Až na míli 620.5 objevím pár zakrslých borovic, pro mne je to hotová oáza. Ve stínu jedné z nich trávím siestu.

Pak už mi dělá společnost zase jen písek, slunce a Joshua trees.

Vlastně kecám. Jako před lety v Tunisu i tady mne překvapuje, jak je poušť plná života. Kromě zmíněného chřestýše se tu míhá spousta ještěrek různých velikostí, drobných hlodavců (identifikuju jen čipmanky), velcí zajíci (jackrabbit) a několikrát vyplaším ptactvo uhnízděné v nízkých keřích. Od slunce mi občas uleví mrak. Převýšení je dnes větší než včera, ale není to nic dramatického. 

 

Kolem míle 626 objevuji stopy po důlní těžbě – vstupy do štol a zbytky rezivějící důlní techniky. Za celý den jsem nepotkal jediného člověka.

Odpoledne mi příjdou dvě zprávy. První je od Top Notche. Do jeho starého zranění se dostala infekce, má horečku a doktor mu napsal antibiotika. Takže je minimálně na týden ze hry, to už mne asi nedožene. 
Druhá zpráva je od Petra K. a Olgy (alias Footprinta a Loly), kteří jdou CDT (reporty z jejich cesty je možné si přečíst na nalehko.cz). Píšou, že tam mají stejné trápení se sněhem jako my na PCT. Vypadá to, že nejvyšší kopce budou muset přeskočit, tj. půlku Colorada a pak se tam po dosažení Kanady na podzim vrátit. To by byla pro mne taky možnost – přejet na Lake Tahoa a pak si přeskočenou část dojít nakonec. Jak píšou: „Trochu riskovat se musí, ale za život to nestojí.“
Chvíli po šesté docházím na Bird Spring Pass (míle 630.8). Tady se nachází velká vodní keška a pár rovných míst pro stany.
 
 

Kontroluju stav svojí vody – 3 litry jsem vypil, 4 ještě mám. Jsem rád, že jsem si to spočítal dobře a nejsem na kešce závislý. Najdu si svůj plácek, stavím tarp, vařím večeři.

 

Po mě dorazí už jenom ten pár, který vedle nás spal včera (Storyteller a holka nevím jak se jmenuje). Honza a Kristýna je dopoledne předešli a pak už se neviděli. Zřejmě na siestu sešli z cesty a večer to zapíchli někde dřív.

 

Koukám na západ slunce, k usínání mi zpívají cikády. 

36km (celkem 1.072km)

One Reply to “PCT 37. den”

Přidat komentář