Vypadá to, že by nemuselo pršet od samého rána. Vycházím v 6:40 a cesta je od začátku divoká. Ne že by to bylo nějak obtížné, ale je to taková kozí stezka. Třicet metrů nahoru, dvacet dolů, deset metrů nahoru, pět dolů…
Když si na snídani v osm na Větrném vrchu (1.040 m.n.m.) nandavám na snídani péřovku, říkám si, že teplo vypadá jinak. Na teploměru je 5°C. Dosnídám akorát včas, začíná lehce mžít. Zatím to není na plné oblečení do deště, jen tu a tam větší kapka. Ta mini houpačka končí po pěti kilometrech příchodem na rozlehlé louky. Zaslechnu ovčí zvonce, ale vzápětí je přehluší bubnování kapek, teď již regulérního deště. Oblékám svou trojkombinaci bunda-sukně-pončo a šlapu dál.
Na Rybovském sedle (1.317 m.n.m.) jakoby někdo přede mě postavil žebřík a zapomněl na něm udělat příčky. Funím do kopce a raději se nekoukám před sebe, jen počítám kroky. Hraju takovou tu hru s výškoměrem, že každých sto metrů odhaduji nastopanou výšku, a pak si to kontroluji. Hloupost, ale prostě se snažím nějak zaměstnat mozek a nemyslet na zdánlivou nekonečnost toho krpálu. Reálně to tak hrozné nebylo, trvá to 3/4 km. Na vrcholu Křížná procházím kolem podivného vojenského radioobjektu, ale to už jsem v pořádné mlze, takže si ho nedokážu ani pořádně prohlédnout. Jen díky grafickým orientačním tabulím vím, co se tak kolem asi nachází.
Svůj průchod Velkou Fatrou jsem si představoval lépe. Naštěstí už jsem na široké cestě a alespoň se mi dobře jde. Míjím dvojici turistů a ti mi řekli, že si mě nejprve v mlze spletli s medvědem. To dělá to pončo přes batoh. Ještě že tu nejsou populární protimedvědí pepřové spreje.
Mlha se trochu trhá, zato déšť nabývá na intenzitě.
Prudké okolní svahy představují v zimě velké lavinové nebezpečí. Laviny tu prý v minulosti pohřbily několik lidských životů.
Jsem rád, když před polednem dojdu k horskému hotelu Kráľova studňa. Dávám si horký čaj do půllitru a oběd. Dlouho jsem tam sám, pak přichází původně místní chlapík, co ale posledních 20 let žije v Německu a dva mladí kluci, co jdou nějaký menší okruh Velké Fatry. Ti vypadají z počasí ještě více přešlí, než já. Taky přibíhá chlap s novinou, že se místní bača někde ožral a 600 ovcí se rozeběhlo po místních stráních na všechny strany.
Cesta dál je z kopce a po široké cestě. Ve 14:30 dokonce přestává pršet.
Lepší se i viditelnost, a tak mám šanci se alespoň chvíli porozhlédnout po okolí.
Po pěti kilometrech se vracím na „kozí stezku“. Jen je trochu prudší a jednotlivá stoupání a klesání se prodlužují.
A pro zpestření je doplněna polomy.
Ve čtyři se opět spouští déšť. Stoupání jsou čím dál prudší a mně se chce křičet, ať už někdo vysvětlí místním značkařům princip serpentin. Ne, oni to vždy musí vzít přímo z paty na vrchol.
Mé trápení končí za sedlem Flochovej, za kterým začnu už jen klesat po dobré cestě. Abych nezapomněl, že tu žijí medvědi, míjím strom úplně rozdrápaný jejich drápy. Nepřestávám si raději nahlas zpívat, ale už mi dochází repertoár. Třeba píseň „Já bych si rád najal dům“ jsem dnes přezpíval nejméně třicetkrát.
Balím to před sedmou v Kordickem sedle (1.117 m.n.m.). Rychle stavím hnízdo, převlékám se do suchého a vařím večeři s pořádnou porcí slaniny, abych do sebe dostal co nejvíce energie a topil si pak celou noc. Pořád je dost chladno (4°C), raději si beru filtr na vodu k sobě, kdyby náhodou mrzlo. Dnes jsem dost ucaprtán. Usínám před devátou s přáním, aby zítra pršelo o něco méně.
32 km (celkem 550 km)
Ahoj Jakube, mohl jsi zvolit nocleh v luxusní útulni Cabanka, která je z Kordického sedla cca 300m, je u ní silný pramen, dá se v ní topit, jsou tam v patře matrace.
Po přečtení tvého deníku tohoto dne mám pocit že jsi to přeletěl v pohodě a lehce, já jsem byl z tohoto úseku úplně hotový, ale je třeba říct, že jsem šel z Donoval na Cabanku, byl to pro mne asi nejtěžší den z celé SNP.
Velmi často jsem měl stejné pocity a myšlenky jako ty, třeba o absenci serpentin, které poutníkovi jinak zpříjemní život. Vzpomněl jsem že tento den jsem měl rekordní počet kroků, protože ty byly kvůli těm stojkám tak malé, že jsem šel mnohdy jen o délku chodidla.
Velmi mne zaujalo to jak nocuješ, já jsem se hamace bránil, mám doma jednu velkou a když jsem to jednou zkoušel v ní nocovat doma na zahradě, tak jsem nakonec skončil doma, mohl by jsi mi až se třeba vrátíš domů, toto trochu více rozvést. Třeba tu tvoji hamaku jsem v nabídce nenašel ani tu plachtu z dynemy, která je jistě skvělá, lehká a drahá.
Co se týče deníku, asi se budu opakovat, ale je skvělý, příspěvky nejsou dlouhé a udrží pozornost, fakt moc dobrý.
Připomínám si skrze tebe co jsem prožil, kde jsem byl, protože jsem šel sám, tak si skoro všechno pamatuju, všechny ty místa a nějak mi to chybí, díky.
Ahoj Pavle. Já se útulnám záměrně vyhýbám. Jsou to pro mě alternativou jen v případě zákonem vyžadovaném (což byl případ Nízkých Tater), nebo ve chvíli opravdu psího počasí. Což včera nebylo. V hamace se cítím svobodnější, víc spojený s lesem a spí se mi v ní upřímně lépe, než na karimatce, nebo na matraci, kde se přede mnou dělo kdo ví co. A navíc, k útulnám se stahují hlodavci, tak proč jim dělat společnost, když nemusím. Jinak o hamakách se tu chci v historicky krátké době určitě rozepsat. Myslím, že po dvou delších trailech už můžu.
Ta cesta byla fakt zábavná, i když některé výrazy z mých úst plynoucí by byly nepublikovatelné. Ale zase je na co vzpomínat, ne?
Díky za odpověď, tvoje argumenty jsou zcela jasné a já s něma souzním. O hamakách něco vím, ale historie mne poučila, nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci a chci se tak vyhnou jakémusi výzkumu, na druhou stranu je to proces, který člověka obohatí, nic méně, mne velmi zajímá to jak to děláš ty. Pavel
Ahoj Jakube. Za nějaké to psaní o hamakách se velmi přimlouvám. Zvlášť když chodíš s Darienem, který si chci též pořídit. Deník je moc pěkný, moc si to užívám a díky za něj.
Pro nás, co tyhle deníky hltáme z tepla domova při ranní kávě, je zase naopak každý řádek navíc, požehnáním (reakce na Pavlův příspěvek ohledně délky demíků). Deníky jsou inspirativní a každý den netrpělivě vyhlížím nový díl. Mé zdraví mi neumožňuje vydat se na podobné cesty čili tiše obdivuji. Každý Jakubův trail jsem prožil alespoň virtuálně s ním. Spoustu šťastných kilometrů a vynikající slovenské kuchyně 🙂
Díky za další porci příběhů z cest. Touhle kozí stezkou jsme klopýtali před měsícem, a kleli jsme neskutečně. Vedení trasy je opravdu nepochopitelné. Dobrou zprávou je, že až na Děvín takto špatný úsek cesty už nepotkáš.
Přidal bych mezeru u „nandavám na snídanipéřovku“