Dnes mě budí nejen ptáci, ale i slunce prosvítající skrz rainfly do mých očí. Vycházím v 6:05.
![](https://jakubuvcestovnidenik.cz/wp-content/uploads/2020/06/7628838e-eb04-466a-b78e-0eeef71284f3-23286-000013097c47d5f5_file.jpg)
Dva kilometry na to slavím milník tisící míle své cesty (1.609 km). Zpívám si s Dylanem:
Down the street the dogs are barkin‘
And the day is a-gettin‘ dark
As the night comes in a-fallin‘
The dogs’ll lose their bark
An‘ the silent night will shatter
From the sounds inside my mind
Yes, I’m one too many mornings
And a thousand miles behind
![](https://jakubuvcestovnidenik.cz/wp-content/uploads/2020/06/e6cae0ef-199a-4d2c-b939-af2f4cb176e2-23286-000013097c514ae7_file.jpg)
I dneska se mi jde od samého rána moc hezky. Úsek mezi Bílým Křížem a Mosty u Jablunkova patří k tomu nejhezčímu, co jsem zatím na cestě okolo ČR absolvoval. I tady je dost výhledů, stejně jako pramenů, ze kterých mohou pít bez dalšího ošetřování vody.
![](https://jakubuvcestovnidenik.cz/wp-content/uploads/2020/06/3b531768-a720-4f41-b0ba-8dd629ab4504-23286-000013097c59ec5b_file.jpg)
Jeden je i při poutní kapli Panny Marie Ustavičné Pomoci za Muřinkovým vrchem, kolem které procházím v devět. Hned na to si přeběhnu vrchol Velký Polom (1.067 m.n.m.).
![](https://jakubuvcestovnidenik.cz/wp-content/uploads/2020/06/81076feb-fcda-44df-a1d1-194881c515a1-23286-000013097c624490_file.jpg)
Kousek pod ním přechází úzká lesní pěšina v širokou cestu, míjím těžaře zpracovávající dřevo, několik horských chat a lyžařských vleků, a pak znovu sestupuji po úzké stezce do Mostu u Jablunkova. Začínám potkávat první výletníky. Pak zástupy výletníků. Drmolím o překot své “Dobrýdenahoj!” Držím si příjemné tempo, díky brzkému startu mám dnes ujito ten to ten.
![](https://jakubuvcestovnidenik.cz/wp-content/uploads/2020/06/1dd95d17-f9d2-4a60-87a9-a321d6a81624-23286-000013097c6bf4c8_file.jpg)
V Mostech si dokoupím potraviny a obědvám v motorestu. Fascinovaně přitom naslouchám místnímu gorolskému dialektu. Není to ani čeština, ani polština. Je to svébytný jazyk, ve kterém jsou slyšet vlivy všech uvedených, k tomu i němčiny, slovenštiny a dokonce jidiš. Místní ho označují prostě “Po našymu”. Baví mě, že něco takového v dnešním globalizovaném světě ještě žije v běžné mluvě, ne jen v knihách folkloristů.
Po dvanácté pokračuji dál, zase si něco nastoupám. Slunce pěkně připaluje (23°C), dochází na opalovací krém a solární nabíječku. Už jsem měl dojem, že je nesu jen jako mrtvou váhu v batohu.
![](https://jakubuvcestovnidenik.cz/wp-content/uploads/2020/06/d97a7e4d-88ca-4f76-9085-3873ad055bbb-23286-000013097c734099_file.jpg)
U Girové scházím z červené značky po zelené na silnici směr Hrčava. Cestou pozoruji, jak v neprostupném terénu stahují klády pokácených stromů postaru, koňmo. Chci si to zkrátit neznačenou lesní cestou, jenže to je problém. Cesty neodpovídají tomu, jak jsou zakreslené v mapě. Jsou totálně rozježděné těžařskou technikou. Za chvíli se ta, kterou jdu, mění v potok. Nejde se tomu vyhnout, a tak zkrátka, jako už tolikrát, kráčím středem. Co je mokré, uschne. Najednou cesta končí a je to už jen potok. Podél něj se dostanu zpátky na silnici a za chvíli jsem už v Hrčavě, ze které to jsou už jen dva kilometry k poslednímu trojmezí mé cesty, hranici České republiky, Slovenské republiky a Polska. Jsem tam ve tři.
![](https://jakubuvcestovnidenik.cz/wp-content/uploads/2020/06/42a9a409-3a73-4001-a843-6c992cdc6c6d-23286-000013097c7b9dac_file.jpg)
Vracím se okruhem zpět do Hrčavy. Jsem celý upražený od slunce, takže si v hospodě dávám ultimátní hikerskou dvojkombinaci: pivo a zmrzlinu. Zamířím po žluté na sever a po dalších pěti kilometrech docházím na poslední mezní bod republiky, na ten nejvíc na východ.
Kousek se vrátím stejnou cestou a pokračuji na Bukovec. Těsně před ním odbočím k Bystrému potoku a jdu úzkým údolím podél polské hranice na sever.
![](https://jakubuvcestovnidenik.cz/wp-content/uploads/2020/06/25317ab7-ad58-4b96-be01-04c7baab3413-23286-000013097c8225f7_file.jpg)
Na konci cesty překročím potok, ale to už mi úzkou pěšinou přichází vstříc můj dnešní trail angel. Je to nefalšovaný hikertrash. Fullmoon (aka Pavel, 49, Brno) absolvoval Pacifickou hřebenovku v loňském roce, narozdíl ode mě SOBO – ze severu na jih. Před šestou docházíme do jeho chalupy na samotě Bystrý. Je na mě dobře připraven, sám moc dobře ví, co člověk na trailu potřebuje. Mizím ve sprše, v lavoru si přeperu prádlo, rozvěsím ho kolem rozpálených kamen a už usedáme k nejlepším buřtům na pivu, které jsem kdy jedl. Pak dochází na chleba se sýrem a fantastickou bábovku od Foolmoonovi manželky. Jsem neustále pobízen k dalšímu jídlu, Fullmoon má v čerstvé paměti, jak vypadá chodecký hlad.
![](https://jakubuvcestovnidenik.cz/wp-content/uploads/2020/06/ad6c73db-7407-4d3e-a49d-2f4309ac3eea-23286-000013097c89c90a_file.jpg)
Téma k hovoru je jasné. Přestože jít ze severu na jih je dost jiná (náročnější) zkušenost, máme spoustu podobných zážitků. Zas je to ten známý pocit, jako bych se bavil s někým, koho léta znám. Nejdůležitější část hovoru se točí kolem toho, jak nám tenhle trail obrátil život vzhůru nohama, že už nikdy nebudeme vnímat věci jako předtím. A že je nemožné to vysvětlit někomu, kdo to nezažil. Chtělo by se nám povídat dlouho, ale půl hodiny po hikerské půlnoci (21:30) si disciplinovaně přejeme dobrou noc.
43 km (celkem 1.649 km)
Jedním slovem nadhera,fota i čtení,diky diky diky 🙋♀️
Objevila jsem tyto zapisky z nové cesty dnes a hned jsem se začetla. A proč? Zítra začínám na trojmezí u Hrčavy a jdu. Kam dojdu, nevím, mám jen 14 dní. Ale postupně tu ČR taky obejdu. Takže tady čerpám dojmy z míst, kde budu za chvíli.