Hranice ČR 27. den

Posted on

Čekali jsme nad ránem pořádný slejvák, ale k naší radosti předpověď nevyšla. Ano, když vyrážíme (6:20), nebe je černé a chvílemi slyšíme i velmi vzdálené hromy, ale zatím nám nepadla ani kapka. V sedm potkáme osamělého ranního běžce. Nevím, kdo z nás byl překvapenější, že v tuhle hodinu někoho v nedělní ráno vidí vzhůru.

Fascinovaně sledujeme turistické značení, které je najednou podezřele husté. Na jedné, jinak celkem přehledné zatáčce, vidíme čtyři na délce deseti metrů. O kus dál je zase šipka směřující k nebi. Zkrátka to tu někdo přehnal se zdravotním likérem, nebo kouřil nějakej fakt dobrej matroš.

V osm vcházíme mezi překvapivě plnými kempy přilepenými k rybníku Hejtman do Chlumu u Třeboně. Doufáme v otevřený krám se včerejšími rohlíky, ale narazíme na bufet, který vaří snídaně. Usedáme na terase, pozorujeme potápky lovící na hladině rybníka a dopřáváme si poctivý hemenex s velkou kávou.

Po hodině pokračujeme v lehké přeháňce, která skončí dřív, než pořádně začne. Cesta je to typicky třeboňská, bez stoupání, bez klesání, většinou asfaltová, spíš pro cyklisty než pro chodce. Chvíli si povídáme s cyklistickým párem z Kladna (60), z pána se vyklube náš ranní běžec.

Je dusno, ve vzduchu cítíme déšť. Někde vydatně prší, ale naštěstí je to jinde. Jako o život nám vyhrávají cikády.

V půl jedenácté potkáváme holku se stejným batohem, jaký nosíme my a vůbec s vizáží hiker trash. Ukáže se, že je to Anička (30, Praha), jejíž výzva na české PCT facebookovské skupině mne k cestě ze Sněžky na Sněžku inspirovala. Jdeme to každý jiným směrem a oba jsme v půlce. Čtvrt hodiny si povídáme. Třeba se potkáme i v cíli!

Už máme dost asfaltu, tak scházíme na neznačené lesní cesty a dobře děláme. Měkký povrch je balzám pro chodidla.

U Novomlýnského rybníka míjíme nejsevernější bod Rakouska a od lesního hotelu Peršlák pokračujeme zase po značce. Naštěstí i to je příjemná lesní cesta.

V poledne padne pár kapek, ale ani to nestojí za vytažení bund. Celodenní déšť slibovaný meteorology se nám zatím vyhýbá.

Na jedné zastávce si chceme dát belgické pralinky, které M dovezla. Ve včerejším horku se ale slily v jednu hroudu, a tak si nožem odkrajujeme jednotlivé kousky z té originální směsice chutí.

Co je horší, M objevuje několik klíšťat. Práce pro pinzetu a desinfekci. Příjemnějším objevem je, že podél cesty už místy dozrávají borůvky.

Ve 14:30 docházíme do Nové Bystřice, kde si na zahrádce místní hospody dáváme odkládaný oběd. Je to ten typ podniku, kde mají v menu pět položek, všechno běžná jídla, ale vše skvostné.

Při cestě přes Albeř se konečně spouští déšť, ale není nijak silný. Značka vede po silnici, a tak opět volíme vlastní alternativu neznačené cesty po loukách.

Ta nás dovede do Kláštera ke kostelu Nejsvětějšího kříže, kde během husitských válek došlo k masakru řeholníků, pak už na silnici musíme. Po dvou hodinách déšť ustává.

O šest kilometrů dál obcházíme hrad Landštejn. Prohlížíme si ho jen zvenku, vnitřní prostory už jsou uzavřeny.

To už vlastně nejsme na Třeboňsku, ale na území České Kanady. V šest jsme ve Starém Městě pod Landštejnem. Hospoda je sice otevřená, ale už nevaří. Pan kuchař se nad námi slituje a ohřeje nám polívku a nakonec i pizzu udělá. Obojí je v pořádku. V rádiu posloucháme zprávy o přívalových deštích v různých koutech republiky. My z toho tentokrát vyvázli lacino.

Už se jen přesuneme o 2 km dál do lesa a tam si v půl deváté stavíme hamaky v blízkosti předválečného opevnění. Nad ránem zase očekáváme déšť. Usínáme příjemně unavení chvíli po desáté.

45 km (celkem 1.154 km)

Přidat komentář