Ráno ještě přebalujeme batohy, beru k sobě věci, které mi M dovezla a dosušujeme fénem prádlo, které nestihlo přes noc doschnout. U snídaně pohovoříme s panem domácím, varuje nás před bouřkou, která má odpoledne přijít, a v 8:40 vyrážíme.
Ještě alespoň zběžně nakoukneme do místního hradu, ale přes (pro nás) pokročilou hodinu tu ještě všechno spí.
Naopak je tomu kousek za městem u Zevlova mlýna, kde to docela žije. Jen co si stihneme prohlédnout vystavenou sbírku starých traktorů, už nás zve parta popíjejících cyklistů, ať si s nimi dáme pivo, které ve mlýně vaří. Přes naši náklonnost k malým pivovarům odmítáme, je to na nás přece dost brzo.
Hned za mlýnem obcházíme velký Zevlův rybník obsypaný rybáři. Od těch prostých, až po “profesionály” s výbavou za desetitisíce.
Projdeme kolem stále ještě stojící celnice na silničním hraničním přechodu (jako by někdo čekal, že se ještě bude hodit… a vlastně se v uplynulých týdnech hodila) a pak už si vyšlapujeme po staré pohraničnické cestě. Stejně jako její sestry je rovná, jako když střelí. Blbý příměr v této souvislosti… Narozdíl od jiných však z větší části není asfaltová, tak se nám po ní hezky jde. Slunce od časných hodin pěkně připaluje, teplota se přehoupla přes 30°C.
Po značný čas nás obklopují mokřady, v sezóně tu musí být velké komáří inferno.
V jednu jsme v Českých Velenicích tvořících dvojměstí s rakouským Gmündem. Obědváme, přes hojné zastoupení vietnamských restaurací, v české hospodě, ale na kafe a desert raději zajdeme do cukrárny.
Odpoledne se na cestě objevují ve velkém zastoupení cyklisté mluvící jak česky, tak německy.
Po třetí začíná být pěkné dusno a na sever od nás hřmí. I obloha se nad námi zatahuje a zvedá se vítr. Zrovna procházíme Novou Vsí nad Lužnicí (řeka v této oblasti krásně meandruje), míjíme na první pohled útulný přístřešek a říkáme si, jestli by nestálo za to tady počkat, než se to přežene. Ale podle všeho míří nejtemnější mraky na opačnou stranu, dál na sever. Po třiceti minutách hromobití ustává. Zase jsme z toho jednou krásně vyvázli.
Zarazíme se u pomníčku padlého příslušníka pohraniční stráže, na němž stálo, že “hranici uhájili, narušitel neprošel”. Vedle něj je instalovaná tabulka, oznamující, že neznámí “vandalové” pomníček neustále ničí. Proč asi? Zajímalo by mě, jak dlouho by vydržel stát památník dozorce koncentračního tábora, který zemřel při pokusu zmařit útěk vězňů.
Po čtvrté už je zase zcela jasná obloha, procházíme kolem obřího, z velké části zatopeného pískového lomu.
Přes četné cedulky informujících o zákazu vstupu je břeh poset návštěvníky v plavkách z širokého okolí a podle značek aut i z druhé strany hranice.
U cesty vykukují hlavičky hub a ochutnáme i první jahody.
Na cestě se vyskytuje velké množství slepýšů a mineme i jednu uhynulou zmiji. Normálně toho při chození moc nenapovídáme, ale tentokrát, po té, co jsme se skoro měsíc neviděli, celý den mluvíme o všem možném. Když už to vypadá, že nám došel dech, pouštíme se do zpěvu lidovek.
Slunce stále neubírá na intenzitě, a tak jsme rádi, když ve Františkově narazíme na otevřenou hospodu. Tedy otevřené jsou tu dvě, vybíráme si tu s hezčím posezením na terase. Ještě stihneme poslední objednávku v zavírající se kuchyni.
Pak už nejdeme daleko, tak dva a půl kilometru, a ve večerním slunci si v osm začínáme stavět hamaky. Napínáme je mezi tři stromy do tvaru písmene “V” (jeden kotevní strom sdílíme) a ze stříšek si vzájemným překrytím děláme jednu velkou.
Zvedá se vítr, stromy nás bombardují šiškami. Je stále hodně teplo, vypadá to, že dnes v noci ani nebudeme potřebovat péřovky. Po čase vítr utichá, zato se začínají probouzet k životu komáři. Jsme vděční za to, že naše hamaky mají moskytiéry. Usínáme po desáté.
43 km (celkem 1.109 km)
Ahoj, robíš úžasné fotky a nie je to foťákom. Obdivujem super fyzický aj mentálny výkon aj neuveriteľnú trpezlivosť po celodennom chodení ešte písať denník.
aa, tady ma mlada pani slecna Backpacker od Hennessy. konecne ji vidim v akci i v rukou nekoho jineho:)