Večer jsem stihl vyzkoušet nový způsob vázání hamaky. Nedělám kotvícím popruhem uzel přímo na jejím krajním oku, ten se rád zatahuje. Namísto toho jsem na popruhu udělal samostatný uzel obmotaný kolem kusu klacku a oko hamaky přes něj jen přetáhl. Prostrčený klacek pak zajistil, že se uzel nezatáhl na krev. Do teď jsem tenhle postup znal pouze teoreticky a ono to to funguje!
V šest šlapu, obloha zatažená, teplota 10°C.
Po chvíli mne překvapí zaplavený kus země vedle cesty. Asi nějaký problém s odtokem potoka, říkám si.
Jenže kousek před přechodem silnice 605 mě překvapí další potok tentokrát rozlitý přes cestu. Taková sedm metrů široká tůň. Tak mohl bych to přebrodit, ale upřímně, moc se mi do toho nechce. Zkouším to obejít zprava, tam tok sílí. Jdu zleva, tam je slabší, ale zase je rozlitý do mokřadu. Podle mapy má nedaleku pramenit a tak se prodírám lesem, až se dostanu na silnici. No v botách mám nakonec stejně mokro. Ale to neva – co je mokré, jednou uschne. Po silnici dojdu do Rozvadova. Mám tu v půl deváté sraz s Tomášem L. (61, Plzeň), který šel svou cestu kolem ČR loni. Kvůli počasí čast Českého lesa vynechal, tak si teď kousek (který sice konkrétně absolvoval) projde se mnou. Jdu si nakoupit snídani (je teprve 7:50) a už mi volá, že je tu. Ještě se ve stoje nasnídám a Tom už z auta tahá batoh a taky nějakou výslužku na přilepšenou.
Taky dostávám placku Plzeňského geront klubu. O té jsem se v Tomově knížce dočetl, že ji při svém špacíru rozdával při významných setkáních. Teď mám vlastní a považuji si toho.
Vyrážíme naučnou stezkou přes obce Svatá Kateřina a Diana zpátky na červenou. Od začátku se nám dobře šlape, máme hodně společných kamarádů, témat k hovoru je spousta. U hraničního přechodu v Železné nás chytá déšť. Byl hlášen na celý den (s možností bouřek) tak nás to ani nepřekvapuje.
U Železného potoka mě Tomáš upozorňuje na práci bobrů a já už konečně chápu ta ranní zaplavená místa.
Dokonce vidíme nad hladinou potoka cik cak umístěný elektrický ohradník, aby bobři nezaplavili i tuto cestu. Na jejich činnost pak narazíme ještě několikrát.
Prší nám necelou hodinku, ale i tak se jdeme v jednu rádi ohřát na oběd do hospody na Pleši. Když se zvedáme, prozradí Tom paní hostinské Jindře co tu provádím a ukáže se, že ona zná mé deníky. Na prvních dvoustech metrech za hospodou zrovna říkám Tomovi, že mám pocit, jakoby mi něco chybělo, když za sebou slyšíme Jindřino volání “Jakube!” – zapomněl jsem si v hospodě láhev s vodou a ona nám ji nesla. Hm, v téhle hospodě se příště asi stavím zas.
Na sever od nás míjíme vojenskou věž na kopci Velký Zvon, která dříve sloužila k odposlechu radiového provozu západních vojsk.
Pak potkáme dvojici jdoucí proti nám, která má vysloveně hiker trash vzhled. Dvojčata Šimon a Matouš (26, Přibram) vyrazili z Vyššího Brodu a šlápou, kam až je to bude bavit. Tak chvíli vedeme, při těchto setkáních traičně oblíbený, gear talk – v čem kdo chodí, v čem kdo spí…
Ve vsi Rybník si dáme v hospodě zdravou odpolední svačinku (čti škvarkovou pomazánku) a iontový nápoj (čti pivo).
V následující obci Závist míjíme dům č.p. 17, který stojí na rozvodí Labe a Dunaje a kapky dopadající na jednu stranu střechy tudíž skončí v jiné řece než ty ze strany druhé.
Začínáme nastoupávat na hřeben a v šest se spouští, tentokrát už poctivý, slejvák.
Jdeme v tom asi dvě hodiny, cesta je to romantická, často jen pěšinka a v deštivém příšeří to vypadá jako cesta začarovaným lesem.
Míjíme Starý Herštejn a před osmou docházíme k rozcestí Pod Sádkem. Doufali jsme v přístřešek na večeři v suchu, ale marně. Stavíme si spaní a Tom naděluje večeři. Ve své knížce několikrát vypráví, jak mu jeho nejlepší manželka Maja vždy přivezla řízky. Při četbě se mi sbíhaly sliny a tentokrát je dovezl Tom pro nás oba. Bylo to fantastický!
Protože až na krátké přestávky nepřestává pršet, jdeme rychle spát. Mně teda trvá o něco déle, než doladím hamaku. Nové vázání ještě nemám úplně vychytané. Usínám v deset.
51 km (celkem 737 km)
Jakube, dnes úplně super fotky. Ta první nemá chybu (a ta v pláštěnce taky ne 🙂 )
Wow, konečně ta fotka v sukni!