Při balení se deset minut zdržím na příliš utaženém kotvícím popruhu hamaky. Asi časem přejdu na jiný způsob uvazování. Respektive už mám měsíc na cestě titanovou přezku od Dutch wear gearu, ale balík se mi někde zasekl.
Když v 6:20 vycházím, je polojasno a tepleji než jindy (13°C). O 2 km dál za Kyseleckým hamrem s úlevou dobírám vodu z potoka: v láhvi už nebyla ani kapka. Snídani si ale nechám až na mez pole zalitého sluncem o dva kilometry později.
Mám dilema, jak dál. Buď si vystoupám na vrchol Dyleňe (940 m.n.m.) k televiznímu vysílači, nebo ho obejdu přes bod označovaný jako geografický střed Evropy. Nakonec volí první variantu – v posledních dnech jsem se na rovině naflákal dost.
Samotný vysílač nahoře sice vypadá jako přísně střežené raketové silo z 80. let, ale rozhled do okolí za to stál. Spouštím se dolů a následující kilometry jdu nejprve po červené (dálková trasa E6) a pak dlouho po neznačené cestě podél hranice. Podle jejího charakteru (dlouhé rovné úseky) soudím, že dříve sloužila pohraniční stráži.
Za celé dopoledne nepotkám živou duši, jen z hlouby lesa občas zaslechnu dřevorubeckou pilu.
Procházím místem, kde kdysi byla vesnice (po kolikáté už) Slatina. O její existenci informuje jen cedule a model školy, co zde stávala.
Na Hraničním vrchu potkám policejní kontrolu a od ní konečně dostávám informaci, po které poslední dny toužím: můžu překročit hranici, pokud se do 24 hodin vrátím, aniž bych se musel prokázat testem. Jsou situace, kdy jsou cesty na druhé straně čáry lepší a já je tedy mohu začít využívat.
Na polední siestu mám vyhlídnuté dva potoky. Jenže ten první je pěkný bahňák, brčálovou vodu se mi nechce filtrem prohánět, pokud nemusím. Druhý je čistý, sice jen slabý proud v mělkém korytě, ale zopakuji si trik s přehradou a za chvíli mám tůňku plnou vody, ve které si ve finále i nohy umeju.
To už se ke mně zase přidala červená značka. Ještě chvíli to valím pohraničnickou asfaltkou, až ve třičtvrtě na tři konečně zase odbočím na měkkou lesní cestu. Až když se ocitnu mezi samými buky, uvědomím si, že už jsem vlastně v Českém lese.
Následuje cesta rozlehlými loukami. Čím dál častěji zdvihám oči k obloze, na odpoledne jsou hlášeny bouřky, tak čekám, kdy to přijde.
Před pátou se zvedá vítr a nebe se zatáhne, ozývá se hřmění. Za pár minut se spustí déšť. Oblékám se do dešťového a jdu dál. Pořádně prší jen deset minut, dalších třicet už jen poprchává. Pak zase vysvitne slunce a bouře za stálého hřmění mizí na západ. Lízl mne jen její okraj. Kdybych měl půl dne zpoždění, chytil bych to naplno.

Ve čtvrt na sedm jsem u bývalé sklárny Zlatý Potok. Dál to beru přes Huťský rybník na Starou Knížecí Huť. Je to dost po asfaltu, ale vynahradí mi to závěrečný padák skalním městem Muschelhütte po cestě zcela “rozorané” lesáky.
Hned za rybníkem Dolní Hraniční rybník si ve 20:40 nacházím nocleh.
Dnes jsem poctivě uchozen, usínám, aniž bych stihl cokoli z deníku, musí to počkat na noc.
51 km (celkem 686 km)
Už to tu v komentářích několikrát zaznělo, že jdeš pěkně rychle, proto mi dovol Jakube pogratulovat ti k 7 dni v kuse, kdy jsi ušel větší vzdálenost než je maratón. Je to úctihodný sportovní výkon, klobouk dolů. Jen tak dál, ať máme všichni co po ránu číst a snít jaké by to bylo, kdybychom mohli někdy vyrazit na něco podobného… Hodně štěstí do dalších dní.
Ahoj Kubo. Předem Tě zdravím a přeju na cestě jen ty nejlepší zážitky. Je mi jasné, že nejsem první ani poslední koho tahle myšlenka napadá. Přesto se prosbou zeptám jestli by bylo možné se s Tebou na trase sejít a případně jít i třeba jen pár km s Tebou. Logika mě napovídá, že půjdeš okolo Domazlicka a nemám problém se kamkoliv dostavit a počkat si. Pochopim když to nebude možné a chceš jít celou trasu sám. Předem děkuji za jakoukoliv reakci. Nemám ani zdaleka takové zkušenosti jako Ty, ale dobrodruzneho ducha mám, takže tema na pokec by bylo. Díky David.
K výše uvedené prosbě se taky přidávám, a jdu ještě dál. Kdyby ti třeba někdo chtěl jen nachystat na cestě překvapení – pokud je to možné a víš kudy půjdeš – zveřejnit to tady? Přece jen to není oficiální trail s předem jasně danou trasou…
Velmi si vážím nabídek na setkání a doprovodu na cestě, ale… Pro mě tohle především svobodnej špacír. Každé domluvené setkání pro mne představuje nutnost dodržet nějaký časový harmonogram a tam se většinou začíná ztrácet ta svoboda. Rozhodl jsem se, že plánovaná setkání omezím na lidi, které znám, se kterými mám osobní vztah. Stejně tak nemám naplánovanou přesnou trasu, občas ji z minuty na minutu změním. Něco jiného je náhodné setkání. To si rád pokecám a třeba se i kus společně projdu. Nechci z toho ale dělat organizovaný řetěz srazů. To by se pro mě vytratil celý smysl. Tak se budu těšit na každé náhodné potkání!
Naprosto chápu, úplně vidím Forresta Gumpa jak začal běhat…
Zdravím Tě Kubo ještě jednou. Naprosto respektuji Tvé rozhodnutí a jsem rád, že ses k tomu vseobecne vyjádřil, ptze jsem měl zpětně obavy, abych tu svým dotazem nevyvolal nějakou „davovku“ proseb o setkani… Nějak jsem to v té efuorii nedomyslel. Budu číst dál a třeba někdy někde v budoucnu..