Těch pár kapek večer byl jediný déšť, co mě přes noc potkal. Ale díky okolním rašeliništím bylo dost vlhko a vlezlo, musel jsem si dát šátek přes obličej.
Vycházím ve čtvrt na sedm. Krušné hory pomalu opouštím a údolíčky podél potoků scházím níž. Snídám po šesti kilometrech v Rájeckém údolí.
Hodně šlapu po asfaltu, a u toho dnes dost zůstane, i když krajina kolem je oku libá. Jsou to takové úseky: dvacet minut po silnici, čtyřicet minut lesem nebo po louce.
Před jedenáctou jsem v Kraslicích. V tomhle městě sídlí továrna na hudební nástroje světového jména, jeden ze tří největších výrobců nástrojů v Evropě. Každý v této zemi některý z nich alespoň jednou za život minimálně držel v ruce. Proto vstupuji s patřičnou úctou, i když zvnějšku není tato historie znát.
Nakupuji jídlo v supermarketu a v parku usedám k nedělnímu brunchi.
Vystoupám si nad město, abych zas spadl o něco níž, dnes je to celodenní houpačka, ale vše jen drobná převýšení.
Kolem jedné začíná lehce pršet vydrží to tak devadesát minut.
Jdu přes Krásnou, Kuželový vrch, a skalnatý útvar Vysoký kámen. Před posledně jmenovaným narazím na kapličku s obřadištěm, včetně kamenného oltáře, pod širým nebem. Na tomto místě dřív stála kaple Božího těla, která zanikla při budování a ochraně hranic “lágru míru”. Vždy říkám, že příroda je největší chrám světa a tenhle typ sakrální stavby mi konvenuje. Chvíli tu pobudu, je přece neděle a velký liturgický svátek.
Na samotném Vysokém kameni potkám dnes první a taky poslední turisty.
Za ruinami zámku Luby před stejnojmenným městem začíná být krajina okolo cesty podezřele upravená, až mi dojde, že procházím golfovým hřištěm. Těšil jsem se na hospodu ve městě, ale ani jedna ze čtyř není otevřená. Jako cenu útěchy si dám točenou zmrzlinu.
Za městem pozoruji, jak se na jihovýchodě zvedá hřeben Slavkovského lesa. Já ale mířím na západ do nejzápadnějšího koutu země.
Před vsí Velký Luh jdu chvíli stezkou podél kolejí, je to taková romantika trampského typu.
Značnou část Velkého Luhu tvoří chatařská kolonie okolo rybníku Šmatovka. Já na tohlo moc nejsem, ale kdybych byl, tak tady by se mi líbilo. Cesta se jí proplétá, do nosu se provokativně line vůně z venkovních grilů… A pak se stane zázrak. Narazím na otevřenou hospodu (U Strejdy), kterou jsem v mapě přehlédl. Vypadá teda spíš jako malá klubovna chatové kolonie s pípou a tak doufám maximálně v utopence. “A nechcete, že bych Vám něco hodil venku na gril?” ptá se pan hostinský a tak se i stane. Jsem jak v Jiříkově vidění. Dávám si k tomu po čtyřech dnech pivo a můj stav není vzdálený nirváně.
Zcela s tím koresponduje skutečnost, že se venku mezitím rozplynula celodenní oblačnost a já jdu poslední tři kilometry ve slunci.
Už pomalu očima vybírám místo k noclehu, když tu narazím na auto uprostřed cesty a na jeho kapotě in flagranti delicto dvojici intenzivně si projevující přízeň. Zahlédnou mne též, bleskově mizí uvnitř vozu a já, předstíraje slepého procházím kolem.
Hamaku věším v 19:45, po dlouhé době mám večer teplo (15°C). Usínám v půl desáté.
45 km (celkem 535 km)
Amati už asi moc dlouho nástroje vyrábět nebude…
Vyprskl jsem smíchy v autobuse 😂😂