Dnes mám naplánovaný odpočinkový den – NERO, a tak se budím až před sedmou. Vítá mě slunce, popojdu si jen malý kousek na otevřenou pláň a snídám.
Dnes pokračuji po stezce „Zapomenuté pohraničí“. Chvílemi mám ale pocit, že jsem se ocitl na druhém konci republiky, na jižní Moravě. Kolem mě šíré pláně, jen ty vinice chybí. Co chvíli přede mnou kličkuje vyplašený zajíc. V půl desáté podcházím pod rušnou dálnici D8.
Uvědomím si, že už jsem vlastně na území Krušných hor, i když jediné vrcholky, které vidím patří Českému středohoří na jih ode mne. Mezi nimi jasně dominuje Milešovka, na které každý rok tradičně zahajuji chodeckou sezónu.
Procházím Adolfov, Habartice a spatřím další výrazný bod v krajině, rozhlednu Komáři Vížka na Komáři Hůrce (808 m.n.m.). Stoupání k ní nejvíc ze všeho připomíná cestu k poutnímu kostelu.
Jsem u ní těsně před polednem a já si u oběda v ní říkám, že budu moci díky znovuotevření hospod nosit méně jídla, protože hospodští to udělají za mne, tak proč jim brát práci.
Po poledni už se kolem mě začíná objevovat i les a v poslední době obnovované mokřady. Cestu si krátím četbou cedulí o místní historii. Před třetí docházím na Cínovec a tady má dnešní cesta končí. Mám přeci odpočinkový půlden.
Už před několika dny se mi ozvali Jarda a Bára M. (48) z nedalekého Mstišova a nabídli mi azyl. Po osmi dnech bez sprchy a bez pračky už mám značnou patinu a tak jejich nabídku, že se stanou mými trail angels, rád příjmu. Jsou sice oba momentálně v práci, ale na Cínovci mne autem vyzvedává jejich syn Albert (21) a za patnáct minut už mi ukazuje, kde mají sprchu a pračku. Další hodinu sedíme na terase a bavíme se o všem možném, o studiu, o muzice a občas nám přijde udělat společnost i jeho sestra Jůlie (11).
V pět doráží Jarda, Albert naopak mizí do Prahy na zkoušku kapely. Z Jardy se vyklube vášnivý lezec (jejich domácí lezeckou stěnu zabírající celou jednu místnost by jim asi mohlo závidět kdejaké sportovní centrum), ale taky cyklista, běžec… Na letošek měli s Bárou a Jůlií naplánovaný přechod pyrenejské GR10 a i je připoutal Covid-19 k domovu. Máme si o čem povídat a čas rychle letí.
Jarda začne chystat večeři, nejprve ale musí být nakrmeno početné domácí zvířectvo, včetně chameleona, jehož rychlý jazyk vystřelující po živých cvrčcích je tak rychlý, že se skoro nedá vyfotit.
Po osmé přijíždí i Bára a společně pak večeříme na terase a až do tmy si dál vyprávíme historky z cest, že je to pomalu jak na nějakém cestovatelském festivale. Přestože se dnes vidíme prvně, připadá mi, že se známe celé roky.
Vydrželi bychom to až do rána, ale Jarda s Bárou musí zítra do práce a já se vracím na hřeben. Zůstávám spát na terase, kde mám tu čest pokřtít jejich zbrusu nové zastřešené venkovní ležení, které připomíná venkovskou pec a ukáže se, že se na něm spí stejně dobře.
24 km (celkem 350 km)
Kubo, včerejším (8.den) úvodním snímkem jsi mne potěšil. Vždycky, když se po dálnici vracím ze Severního moře nebo z Baltu, se už od Drážďan těším jak se mi po projetí tunelů otevře pohled na jih, do Čech a jeden kouká na České Středohoří vlastně z kopce dolů.