Po dlouhém spánku se budím jako nový člověk. Je po dešti a já po půl sedmé vcházím do Velkého Šenova. Je mírná oblačnost, ale slunce pomalu nabírá navrch.
Snídám v osm usazený na kládách v lese, kousek před Lobendavou. Ještě jen rohlíky a kafe, ale už se cítím výrazně líp než včera.
Na Anenském vrchu nad Lobendavou strávím chvíli prohlídkou místní Getsemanské zahradě se sochami modlícího se Krista a spících apoštolů.
Pak mě čeká pět kilometrů k hranici po silnici. Alespoň mohu znovu obdivovat svéráz místní architektury, tu směs německého a slovanského stylu. Škoda jen, že část toho je v tak dezolátním stavu, který už nepůjde opravit.
Těsně před hranicí mne odchytává policejní hlídka a vyptává se, kam mám namířeno. Zatímco jeden si kontroluje moje doklady, povídám si s druhým o chození – „trpí“ totiž jako já stejným postižením. Chci si s nimi udělat fotku, ale prý to mají zakázaný.
Pokračuji po čáře lesem, zase je to nesmírná krása, až docházím k jednomu z významných míst tohoto výletu, k nejsevernějšímu bodu ČR. „Severní pól je dobyt! …a teď jdu na jih…“ Respektive na západ, stále po hraničních patnících.
Míjím skupinku cyklistů, když jedna z nich vykřikne mé jméno a vrhá se mi kolem krku – potkávám své kamarády Danču a Jíru P., snad nejvíc sportovně založenou dvojici jakou znám. Zvládneme prohodit jen pár slov, ale jak to bylo neplánované, o to to bylo radostnější.
Okruhem se vracím do Lobendavy a odtud zamířím přes Dolní Poustevnu do Vilémova. Je 18°C, ale fouká nepříjemně studený vítr. Cestou mne chytnou dvě májové přeháňky. Takové to jako když někdo spustí intenzivní dvouminutovou sprchu. Ve Vilémově jsem doufal v otevřenou hospodu, ale ani jedna ze dvou co tu jsou nemá zahrádku a tudíž jsou zavřené. Obědvám tedy až v půl třetí uprostřed louky z vlastních zásob. Přitom pozoruji, jak se oblaka nabírají k dalšímu dešti.
Po obědě jdu zase více lesem než poli, prakticky po žádném asfaltu. Před čtvrtou docházím k rozhledně na vrchu Tanečnice (598 m.n.m.)
V občerstvení pod rozhlednou si dávám malinovku a kafe a chvíli si povídám s provozovateli. Smutní, že pokud se brzo neotevřou hranice, tak bez německých zákazníků nepřežijí. Češi jim tam prý udělají minimum tržby. V duchu si říkám, jestli za to nemůžou i jejich německé ceny. Raději si výběhu na rozhlednu prohlédnout si krajinu, co mi oblačnost dovolí.
Cestu dál lemuje až neskutečné množství vytěženého dřeva, kůrovcová kalamita si vybírá svou daň. Co mě ale pobaví je turistická značka přelepená letákem o zákazu vstupu s ohledem na probíhající těžbu. No teď v neděli odpoledne tu skutečně nikdo netěží a i tak si myslím, že na takhle turistický exponované cestě šlo spíše o vtip. Z těch hromad dřeva jako takových ale mrazí.
Opouštím značku a jdu neznačenými lesními cestami. Jejich názvy jako Pašerácká, či Zlodějská cesta naznačují zajímavou historii.
V šest mne mraky konečně doženou a já dostávám svůj denní příděl deště. Prvně na sebe natahuji i pončo. Díky místy neudržované cestě musím přelézat / obcházet řadu vyvrácených stromů. Ale v tom mám docela praxi z amerických trailů. Za čtyřicet minut déšť ustane, znovu vyjde slunce a já se ocitám v údolí kterým protéká Brtnický potok, mezi Českým Švýcarskem a Labskými pískovci. Najednou nevím kam dřív s očima, kolik je kolem mě parády. Je to uhlazená divočina jak by ji asi namaloval Lada, uprostřed které vede asfaltová cesta. Možná proto ten název Švýcarsko. Právem se tahle oblast považuje za jedno z nejhezčích míst v Čechách. A nejlepší na tom je, že to tu mám celé jen pro sebe. V sezoně tu proudí davy lidí, ale teď ani noha.
Půl hodiny se takhle kochám a pak vylezu do vrchu mimo cestu, abych si našel nocleh. V dálce slyším zvuk hromů. Podle všeho by se mi to mělo vyhnout, přece jen ale vybírám obzvlášť pečlivě stromy, mezi které se chystám natáhnout, aby mezi nima nebyl žádný suchý widow maker.
Jakmile dostavim hamaku, začíná pršet a u toho už zůstane. Znovu si užívám skutečnosti, že můžu ze svého zastřešeného „kanape“ sledovat okolní krajinu v dešti. Tohle člověk se stanem nezažije. Narozdíl od jiných dní se necítím unaven, spánek nepřichází okamžitě po dokončení večerních rituálů. Asi jsem ze včerejška přespalej. Tak dělám deníkový zápis rovnou. Alespoň kvůli tomu nebudu muset přerušovat spánek. Oči se mi zavírají až v jedenáct.
44 km (celkem 247 km)
Na tvůj dnešní přispěje jsem netrpělivě čekal a jsem rad, že už jsi „v pořádku“… Tak se drž…
Taky jsem rád, že ti to zase šlape. Držím palce do dalších dnů.
Jakube, jsem strasne rad, ze jste v poradku a ze jste na ceste. A velmi si uzivam, ze zase mam co od vas cist. Ten pocit uvnitr nedokazu presne popsat, ale je to stesti, to dobrodruzstvi cist. Diky, drzte se.
Zdenek (58 Praha). :))
Hlavně se nezachovejte jako „my trudnomyslní, co se nenecháme přesvědčit.“. Polární noc, má zvláštní moc… Ale ne, už jdeš domů. Šťastnou cestu!
Vaše stránky sleduji již několik let, ale předtím jsem komentoval anonymně. Mockrát vám děkuji, že píšete tyto příspěvky! Je to krásné čtení.
Zrovna jsem s Vámi 46. den na CDT. 🙂 Přečetl jsem si již dříve Váš blog a pak dostal k svátku Vaše knížky, takže nyní po večerech cestuji po USA a ráno před cestou do práce si u kafe čtu nové příspěvky ze současné cesty. Je to moc pěkné čtení. Z toho stávajícího textu sice trochu cítím rozmrzelost, že nevyšel AT, ale užijte si Čechy, AT bude určitě příště 😉